Venku servácovsky šedivo a chvíle na kafe před pracovní schůzkou. Nejblíž je Costa - tam tě sice za kafe fakt vykostěj, ale není čas doběhnout jinam.
Uvnitř plno "destičkářů" - lidí přilepenejch na různý ty technologický hejblátka, pár osamělých tupě zírajících před sebe s hrnkem pod dolním rtem a pak paní s malym klukem v šortkách s oholenou hlavou.
K nim jsem si sed já - s holou hlavou, v šortkách. Opuštěný stolek vedle nich na mě volal už od dveří.
Objednal jsem si hrnek amerikána, klasickýho kafe - bez skořice, bez pěny mlíka, bez srdíčka na pěně vyvedeném, protože mi tyhle "natřásovanky" kafe pokaždý zasviněj fousy a já pak, se svou vrozenou a celoživotní láskou k roztržitosti, přijdu na pracovní schůzku a vypadám, jak kdybych v noci ožralej spad do talíře se zbytky studený krupicový kaše a ráno vyběh z postele na poslední chvíli a totálně minul koupelnu. (Takhle dlouhou větu jsem nenapsal ani nepamatuju.)
Kluk vokusoval croissant (my tomu v dětství říkali loupák) a kousky listového těsta se mu kolem pusy usazovaly jako motýlci se zlatými potrhanými křídly. Pokakaný motýlci, protože loupák byl plněnej tmavou čokoládou, která se na pár místech klukovy pusy zákeřně usadila a vypadala jako motýlí hovínka.
Paní ucucávala z velevysoké sklenice horké mléko polechtané kávou, kterému všude říkají latté. Obdivně na kluka s motýlkama kolem pusy zírala, dávala významně sem tam hlavou na stranu a občas se dramaticky nadechla. A překvapeně vydechla. Dělala všechno pro to, aby malému člověku s motýlama kolem pusy dopřála luxus vnímání. Všechno v tu chvíli kolem sebe zastavila a věnoval část, pár minut, svého života jedné jediné a zřejmě veledůležité věci. Poslouchání.
"... a pak, babi, ten strom začal nerůst a jen se drápal do nebe, protože už nechtěl bejt na zemi. Víš?"
Napil se neopatrně z hrnku nějakého voňavého čaje a část motýlků v koutku jeho úst spláchla rosa čaje z bezinek a medu. Pro motýla celkem příjemný konec existence...
"...a nepovídej...", poňoukla babička vnuka po lehké dramatické odmlce, kdy upila ze svého, tak kašmírově hebkého latté.
Upil jsem trochu mýho černýho.
"... protože tu už nemoh bejt. Věděl to, co lidi nevěděli. On to věděl!" a zase se zakous do loupáku a nervózně poposednul na židli až ta mrška lehce vrzla.
"A co lidi nevěděli, proboha...!", chtěl jsem se zcela přirozeně zeptat, ale nebyl jsem jeho babičkou. Tak mě to jeho vyprávění pohltilo, že bych jí byl velerád v cukuletu.
"A co lidi nevěděli, Emile?", zeptala se za mě, zaplaťpánbu, jeho babička.
"Co nevěděli? No přece to, co věděl ten strom!", vyprsknul naštvaně kluk a jeden z motýlků se zlatými křídly přeletěl díky klukově fouknutí až ke mně na stůl. Jednokřídlý motýlek...
"No a co to teda je? Ty to víš?", mluvila mi babička z duše a já nervózně zhltnul skoro všechno kafe v hrnku.
"Babi...dyť ty to taky víš!", pronesl otráveně Emil a jedním tahem předkloktí zlikvidoval kolonii zlatých motýlů kolem jeho pusy, když si jí utíral rukávem bílého trička.
"Fakt nevim.", pronesla dramaticky babička. To mi spad kámen ze srdce!
"Tak jo, se napiju", natahoval Emil drama tím, že zmlkl a lemtal z hrnku pěkně dlouho ten bezinkovej čaj vonící po medu. Po skoro minutě hrnek položil, rozhlídnul se kolem a řekl...
"To je přece jasný. Tohle všechno tu nebude! Já tu nebudu, ty tady taky nebudeš. Nebude tu nic. A ten strom to věděl. Proto chtěl do nebe, víš?"
... a bylo po dramatu. Takhle to teda je...
"A jak to víš?", zazněl babičky hlas poprvé nehraně. Bez chuti nabídnout se malýmu dítěti, který plácá nesmysly, nebo naopak říká věci, který bychom slyšet měli. V jejím vnímání nastal zlom, už nehrála. Prostě jen "chtěla vědět".
A já taky - přiznávám.
"Jak to víš zrovna ty?", zeptala se znovu.
"Něco prostě víš, babi."
Dopil jsem kafe. Něco prostě vim.
Vim například to, že se kolem karláku sem tam pohybuje malej kluk s oholenou hlavou, že se jmenuje Emil a že je to pasáček motýlů.