Hustá jsem byla, chlapče, už řídnu...

Zkoušeli jste někdy zjistit, jestli ve vaší matce, jinak to vroucí ženě milující svoje dítě, nedříme, nebo nedřímala vražednice?

"Unavenej? A prosim tě z čeho?", zazněla opravdu excelentně nalakovaná lakonická odpověď na mojí prostou stížnost, že jsem utahanej.

"Jak z čeho? Z toho všeho.", nedal jsem se a byl jsem stejně odměřený.

"Ty si hovno unavenej, jsi línej.", kontrovala bez čekání. "A to máte k ruce všechno k tomu, abyste líný, nebo unavený - jak tvrdíš!!! (hodně ironicky řečeno) bejt nemuseli."

"Co všechno?", pral jsem se slovně dál.

"Úplně všechno.", nedala se zase ona. "Jen mačkáte různý čudlíky a jen čekáte, až se to udělá."

"A ty čudlíky nemačkáš?"

"Hochu, já se za život namačkala čudlíku, až jsem skoro přišla o o bříška na prstech, takže kdybych někoho zavraždila, tak mě podle otisků ani nenajdou."

"Mělas´chuť někdy někoho zavraždit?", překvapilo mě.

"No..., na výkon Pol Pota by to nebylo, ale pár grázlů bych svýho času odkráglovala s chutí", řekla Xena převlečená za mojí mámu.

Překvapilo mě to. Nebudu kecat, že ne.

"Jenže vždycky jsem si včas uvědomila, že bych musela do lochu a to se mi nechtělo, Tak jsem ty hajzly nechala žít a spoléhala na to, že je oddělá někdo jinej."

"Ty si hustá.", nedalo mi nepoužít oblíbenej výraz pro něco, co je opravdu neobvyklé a vlastně úctyhodné. Zbavit svět grázlů je poslání - i když dost vošemetný.

"Hustá jsem byla, chlapče, už řídnu. To víš, podzim života....", okomentovala moje prohlášení máma.

"Někdy tě podezřívám", šel jsem s pravdou ven, "že jsi pořád spíš v pozdním jaru, nebo na začátku léta a že mě necháváš, abych tě dohonil."

"Jako že bych na chvíli přestala počítat roky, neslavila narozeniny a pak bysme třeba 75. oslavili společně?", šla do morku úvahy máma.

"No, Zorino, pokud by to bylo možný... Psal by o nás i National Geographic, to si piš.", podlejzal jsem, co mi to šlo.

"O nás leda tak Chvilka pro tebe nebo Moje psychologie, dál si velký nadějlej.", ztlumila máma moje vášně a představy.

"Umíš si představit titulek k takovýmu článku?", zeptal jsem se.

"Já si ho nemusím představovat, mě napad hned: "Matka a její stejně starý syn umřeli smíření v láskyplné náruči."

"Ty si blbá!" vyjelo ze mě automaticky, až jsem se zastyděl.

"Já blbá a řídká, ty línej a unavenej. Kterej titulek prodá líp, co?"