Co tu tak čumíš? Čapni rejček a pusť se do díry!

První úplně nahatý ženský jsem viděl na plážích Baltického moře. Máma dělala, že tam nejsou, táta je viděl a já si nemusel prsa a klíny prohlížet ve sklepě činžáku na fotkách, který mi věnoval Dalibor Sási...

K Baltu jsem vyráželi v autě, který vzadu nemělo bezpečnostní pásy, my s bráchou neměli Playstation ani mobily a táta s mámou neměli navigaci. A německy uměli jen chabě číst - ne rozumět. Ale touha dojet k moři pokořila všechny na cestě připravené překážky a stan jsme v kempu za Rostockem stavěli za poměrně silného deště. Ožralí Němci nám k tomu hráli pod plachtou nataženou mezi borovice na kytary a tahací harmoniku tak ryčně, že by si zatancovali i beznozí.

Přesto jsme usnuli.

A ráno mě a bráchu máma poslala do kiosku koupit "kuchen" za pár feniků a na bobku u plynovýho vařiče ponořila do bublajících dvou litrů vody vody sáček Pigi čaje - jeden!

A než táta s mámou dojedli, měli jsme s bráchou nafouknutý čtyři matrace, sbalenou látkovou ohrádku proti větru - včetně tyček (ohrádku z různých zbytků látek i zástěr do kuchyně ušila babička), v ruce rýček na vyhloubení díry v písku (aby nám na pláži u moře nebyla zima!!!), na hlavě natažený potápěčský brejle (chtěli jsme pod hladinou vidět ryby, chobotnice, korály a potopený koráby!!!!) a stály jsme v pozoru s bříšky naplněnými "kuchen" vedle stanu.

"Na co máte plavky?" ozval se táta, "tady se koupe na sprosťáka." Mrknul na nás okem a v tu chvíli jsme měli s bráchou oba plavky u kotníků a na chladném baltickém luftu se naši bimbáskové změnili(-y) /je mužskej bimbásek životnej nebo neživotnej???/ v nitě, který jsem vídával protažené všemi očky šicího stroje Singer mojí babičky.

"Tady ne!", zařvala matka na celej kemp, oblečená do tepláků a roláku!!! a pohodila zlostně hlavou. Plavky se leknutím samy vyškrábaly zpět na naše klukovské boky.

A pak jsme, po zdolání dun s pískem jemným jak lehounké nadechnutí, dorazili obtěžkání taškami a matracemi a plůtkem a rýčem na pláž.

Když jsem poprvé viděl moře, nemohl jsem pořádně otevřít oči. Pořád mi ten snímaný prostor byl malý, protože ten reálný byl nekonečný. Nikdy před tím jsem neviděl tolik místa na světě. Moje rozhledy dosud končily zabržděné kopcem, budovou nemocnice proti oknu mého dětského pokoje, silnicí na horizontu nebo prachvobyčejnym stožárem, kterej se druhýho stožáru neúnavně přidržoval silnejma drátama. 

Rozhled z duny nikam byl velikánskej! A když se ten rozhled spojil s tím, co mi tehdy vplulo navždy do uší (zvuk mořskej vln), připadal jsem si, rozkročenej v dunách s husí kůží po celým těle, jako dospělej chlap. 

A hned na to mě matka uvedla v realitu: "Co tu tak čumíš? Čapni rejček a pusť se do díry!"

A protože to byla hra, a protože mi za zádama tancovalo moře, a protože byly prázdniny a táta dával mámě pusy, a protože mi vítr tehdy prolejzal prázdninově dlouhé vlasy, a protože knack wurst chutnal jako foie gras, a protože kolem chodily holky a ženský úplně nahatý, a přestože jsme z vody vylejzali modří jako Mauritius, a protože voda v moři je FAKT SLANÁ!, ... a protože jsem byl malej kluk, kterej vůbec netuší, co ho čeká, tak jsem se do toho hloubeni diry pustil.

Vykopal jsem v pláži hnízdo, kolem kterýho táta postavil látkovou zábranu proti větru a máma do něj rozprostřela froté ručníky z Chemičky a dala nám napít a každýmu jabko. A pak jsme se všichni do tý díry schoulili, aby nám u moře na pláži nebyla zima. Mámin rolák voněl solí...