Takový ty matky Terezy, co nakonec zůstanou samy s čivavou

"Všechny ty karmy a čekry a pozitivní energie jsou dost na prd, když se ženská chová jako kráva po slehnutí."

To, že Petr opustil Zuzanu, mi máma sdělila mezi řečí o potřebě přehrabování kompostu a informacema o mletym s kurkumou. Má totiž dostatečný obecný přehled.

Kompost na dosah nemám a vařit umim. Takže jsem se lehkým obloukem vrátil k rozchodu našich společných známých.

"Našel si nějakou mladší?", napadlo mě a nápadu jsem dal otazník.

Máma nekličkovala, ale ani o odpovědi příliš dlouho nepřemýšlela: "Po ní? Novou ženskou? No to bych se spíš nedivila, kdyby se nastěhoval k chlapovi.", řekla jasně. "Já si myslím, že po Zuzaně bude mít na dost dlouho od ženskejch svatej pokoj. Dyť se chovala jako kráva po slehnutí."

"A to je prosím tě jak? Olizovala Petra do sucha a mávala přitom ocasem?", 

"Víš jak to myslim.", řekla máma stroze, možná i trochu odměřeně.

"No to právě nevim. Vim jak se chová kráva po slehnutí, ale jaký jsou společný znaky chování krávy po slehnutí a ženský těsně po padesátce si fakt nedovedu nějak srovnat v palici.", blafoval jsem, protože jsem si přál slyšet tuhle charakteristiku právě od ženský. Štandopéde od mojí mámy.

"No...byla taková přehodná. Doma měla naklizeno jak babička na Bělidle, pořád se smála a "Peťulko sem, Peťulko tam" a když byla polívka na stole málo slaná, bylo jí líto, že tu sůl nemůže jít nakutat, rozdrtit, vojodizovat, nasypat do slánky a osobně zasolit polívku v talíři Péti."

"Ale dyť to je hezký, když má někdo někoho rád, ne?", šteloval jsem matku k dalším popisům chování ženy, která se chová jako kráva po slehnutí.

"Chvíli hezký, ale dlouhodobě k nevydržení. Vona by mu snad i vycucávala nudle z nosu. Fakt že jo."

"A proč jí neřek, ať se stará míň."

"Jí? JÍ???", zasmála se máma tak, že se mi uši změnily v koledníky o hluchotu.

"No..."

"Ty si blbej. Si to někdy zkus a poznáš, co je cukrový peklo. Takový ženský jsou nebezpečný. Hodně hodný ženský jsou hodně nebezpečný."

Prosim tě a v čem, to by mě teda zajímalo.", už jsem nepředstíral, protože jsem toužil vědět, čím můžou bejt hodně hodný ženský nebezpečný.

"Tak..začala pomalu máma a v mobilu běžela už 9. minuta našeho rozhovoru: "To se ráno probudíš, a vona už se směje a na stole máš čaj a chleba s paštičkou a omytý rajčátko a zeptá se tě, jestli ho chceš na kolečka nebo na lodičky. A než stačíš odpovědět, tak už mydlí lžičkou ve tvym hrnku a zeptá se: dvě lžičky cukříčku?"

"No..hezký, to nejni až tak blbý ráno.", oponoval jsem.

"No jo, ale co když chceš chleba se sejrem a pálivou papriku.", zapíchla mě hned v začátcích oponentury.

"A pak si sedla k němu ke stolu, koukala na něj jako na nahatýho Karla Gotta, hladila ho po předloktí a navrhla, že k obědu bude rajská a jestli jí chce s knedlíkama nebo s kolínkama. A pořád se u toho tak přiblble usmívala a ve džbánu měla vodu a v ní nějaký kameny, který prej tu vodu nabijou pozitivní energií. Vodu ze studně! Chápeš to???"

"No, těm kamenům taky nevěřim, ale hezky to vypadá."

"A když řek, že chce knedlíky, tak mu zase s hubou od ucha k uchu řekla, že by byly lepší ty kolínka, ale když chce, že mu klidně ty knedlíky udělá. Tak řek kolínka a ona, místo aby si odfrkla, že se nemusí srát s vajdlingem a vařečkou, ho objala a řekla: tak dobře, Peťulko, uděláme knedlíčky."

"Pěťulka měl na výběr. Prostě šťastnej chlap."

"No. Šťastnej k smrti přímo.", zahlaholila máma. "A ještě když měl v ruce poslední sousto chleba s paštikou, tak mu pod hubou zmizel talířek a Zuzka ho rozesmátá omyla, utřela utěrkou a zastrčila do kredence ve chvíli, kdy polknul poslední soustu. Chudák chlap, ti povim, chudák."

"Ale takhle to přece musela mít vždycky, ne? Tak nemoh bejt překvapenej."

Matka ani chvíli neváhala: "Ale hovno vždycky!!! Byla to normální ženská. Chvíli doma bordel, chvíli uklizeno, jednou navařeno a často párek s chlebem. Petr byl Petr, a ne Peťulka a na krku jí visely korále, a ne šutry, vo kterejch mi loni řekla, že jí prej stimulujou nervovej systém a podporujou souhru vnitřních orgánů. Chápeš to?"

"Třeba tak fungujou?", řekl jsem drze.

"No na ní určitě! Vona byla v posledních letech sama se sebou tak sehraná, že kdyby chtěla, tak by slunce vycházelo večer a odpoledne bysme se opalovali u měsíce."

"No...", dala matka malou dramatickou pauzu, jako Ida Raskenová, před tím, než manželovi oznámila, že maj doma krysy,"a to je od tý doby, co se stala ňákou tou rozvojovou kaučkou..."

"...kaučkou osobního rozvoje", upravil jsem dost neslušně matčinu specifikaci profesní dovednosti osamělé Zuzky.

"no...nebo tak.", nenechala se matka vyvést z konceptu. "Prostě zblbla, koupila si čivavu a vozí jí v tašce po kraji a v kulturácích analyzuje ty nešťatnice, co jim fakt nic nevychází, protože uvěřili, že život má bejt jenom krásnej. Zatočí jim nad břichem šutrem, kterej si stáhne z krku a řekne jim, že se maj mít víc rády a voni jí to věřej."

"Jak tohle víš? Tys s ní jela po kulturácích?"

"Na takový kraviny nemám čas. Sem to viděla, když jsem jí šla vrátit kostku sádla. Vlezla jsem do chalupy, bábu měla na stole s trikem vytaženym až k bradě a šutrem jí houpala nad pupíkem a tak jsem si sedla, abych to viděla, ne?"

"No a co jsi viděla?", už se mi začínala šklebit huba smíchem.

"No co bych asi tak viděla - nešťastnou tlustou ženskou, která věří tomu, že křemen na provázku jí lehkym kmitáním nad panděrem zlepší život. A tak jsem Zuzaně vrátila tu kostku sádla, málem zašlápla toho čokla, protože vypadá jak na zemi zapomenutej starej dětskej zrzavej svetr a šla sem domu."

"Aha...,takže tohle všechno Petr už nedával a nechal jí."

"Já se mu nedivim. Vona se pak už smála na všechny a jak to tak cejtim, kdyby přijeli ty z ISIS, tak jim upeče bůček a ukáže kozy - aby byli hodný a nevraždili lidi. Vona by toho byla štont, hochu, vona jo."

Poslední fázi společnýho, poměrně dlouhýho života dvou lidí dokázala matka shrnout do půvabného vyprávění trvajícího pár minut.

"...no..."dodala ještě, "a my se tu teď všichni modlíme, aby se z tý chalupy nestalo centrum matek Terez, co venčej čivavy a jokšíry a rozvíjej se při tom tak, že jim ty šutry lítaj kolem hlavy jako to kolo kolem Pluta."

"Saturnu.". opravil jsem matku.

"Cože, že stárneš?" přeslechla mnou vyřčený slovo: "...to je v cajku, hlavně nezblbni. Nebo aspoň ne moc rychle. Čau."