Žlázky z lásky

Čeština je jako krásná říkanka. Ladí a klouže a písmena se někdy tak krásně miliskujou... Stačí si pohrát!

Když milujete, musíte sem tam udělat kompromis a sem tam i věci, který se vám můžou i lehce eklovat...

Jakmile začne Stella "sáňkovat" je jasný, že po hlazení a pamlskování přichází doba na takovovou divnou záležitost, spojenou s její - no - prdelí prostě.

A protože nemám blbýho psa, okamžitě pozná, když se na tu její dírku chystám...

Vezmu jí někam stranou, protože i psi potřebujou k určitejm výkonům jistou intimitu. 

Plánovanej výkon prozradí role hajzlpapíru v mý ruce a vemlouvavá řeč. Žádný aportky a "pojď sem", nebo "hele, co jsem ti uvařil". Jakmile řeknu "no tak pojď, musíme to udělat" a ona zmerčí tu roli v mý dlani, sklopí uši, stáhne ocas a mám po ...  víte po čem!

Ale já jsem odhodlanej "pesar" a ona potřebuje helfnout, páč až tam se mordou prostě nedostane. Je to pes, ne hadí žena!

A tak jsme si ráno sedli na schody do liduprázdný zahrady u domu, chvíli jsem jí jen tak hladil a vyprávěl něco o rozpažených leknínech kousek od nás na jezírku. A taky jsem jí říkal, jak je fajn, že je teprve srpen a že k večeři bude mít vařený kuře s mrkví a že až se vrátím odpoledne ze schůzek v Praze, že pojedeme prohnat kočky kolem plotů a házet šutry do vysoký trávy, protože to je v létě pro Stellu to nej. 

Zkrátka jsem pindal a sliboval hory doly a pokoušel se tak psici uklidnit před vlastním výkonem, který nemělo smysl oddalovat.

A ona, protože mě miluje a věří mi  (doufám!), se na mě tak divně koukala a jako by říkala: "tak už mě čapni za vocas a zmáčkni mi tu díru, ať je od těch ucpanej žlázek pokoj."

Lidi, co maj psi, vědí, že se jedná o fakt hnusnej "akt". Hnusnej, ale nutnej.

A tak jsem jí čap za ten prut na konci jejího štíhlýho těla, lehce jsem jí nadzved a pravou rukou, obalenou v hajzlpapíru, se pustil do díla. To teda bylo dílo...

"Co to děláš?", ozvalo se najednou za mejma zádama v zahradě, kde jsem měl bejt úplně sám. Teda se Stellou, ale jinak úplně sám - bez dalšího jedince mojí rasy.

Malej kluk, co tu bydlí někde vedle, stál totálně konsternovanej u chlapa, kterej rukou zamotanou v toaletním papíru mačká psovi prdel. "Ona takhle kaká?", zeptal se úplně vážně.

Hlavou mi jako rorejs letěla konstrukce odpovědi, protože: vysvětlete pinďovi, proč děláte zrovna to co děláte a že jde o ucpaný žlázky a že to děláte z lásky.

"Už je vykaděná. Ale má zaneřáděnej zadek a sama se utřít neumí, tak jí musím pomoct, víš?", šel jsem na to oklikou, jemně a lehce hravě - jak jsem si troufale myslel.

"A proč se nevylíže?", zeptal se s prstem v nose. Atavismy prostě fungujou napříč živočišnými druhy.

"Protože to neumí.", byl jsem korektní jak k prckovi, tak k v té chvíli ponížené feně. Intimita nula a palec s ukazováčkem kolem dírky...

"Tak jí to nauč.", zamudroval ve chvíli, kdy žlázky povolily a já, nepozorný!!!, dostal plnou dávku smradlavýho hnusu přímo na břicho. Ještě, že jsem měl tričko!

"Fůůůůj.", zakřičel kluk a ještě víc zařval: "Mami, ten pán mačká pejskovi prdelku!" a já si - smradlavej, s prstama u psí řitě - všimnul maminky, která přicházela směrem k nám.

"Asi zlobila...", řekla máma zvesela a napřaženou rukou klukovi naznačila, aby se jí chytil a nechal nás bejt.

Kluk, vyděšenější než v tu chvíli Stella, se pořád díval k zadní části jejího těla, já smrděl, Stella trpěla a on se zmateně rozběhnul k mámě a mumlal: "Já už budu hodnej. Fakt!"

A maminka se na mě podívala a řekla: "Mockrát děkuju." A odešli...

A pak jsme Stellu pustil se trochu proběhnout, stáhnul jsem ze sebe zaneřáděný triko a seděl dál na těch schodech v zahradě, kde v jezírku kvetou lekníny. A užíval si chvíle, kdy se čeština chová jako skluzavka do bazénu a dvě slova mezi sebou náramně laděj: žlázky z lásky...