Takový Klatovy...

Některá zapomenutá dětská traumata vás mohou překvapit stejně, jako kdybyste na ulici potkali Adolfa Hitlera vedoucí za ruku Justina Biebera.

Šumava byla v srpnu stejně přívětivá jako pařížský krém v dortu, na který máte už delší dobu chuť.

Zpátky na Prahu jsem jeli přes Klatovy. Jednak šlo o jinou trasu, než kterou jsme na Šumavu dojeli a pak jsme ještě měli v plánu navštívit PASK - pavilon skla v Klatovech.

Zaparkovali jsme v centru a rozhodli se pro dopolední ristretto na zahrádce kavárny na náměstí města.

Kafe vonělo, slunce fungovalo, nebe modřelo a já od stolku pozoroval pohyby lidí a aut. Scanoval jsem si dům od domu celé náměstí, až jsem dorazil k bílým stěnám kostela v horním rohu "štadtplacu".

Celý dosavadní scanování náměstí probíhalo plynule, nikde jsem se očima nazaškobrtnul. Ale kostel....

Mohla být zima tak v roce 1971 nebo dva a táta nás tehdy vyvezl na rodinný výlet právě sem.

Přesně si pamatuju můj bledě modrý(!) vatovaný kabát ze silonu, který na tělo nepřiléhal a byla v něm zima. Což je u zimního kabátu, uznejte, docela průser. V pase byl tento kabát přepásán gumou oblečenou také do modrého silonu a na bříšku se zapínal do zlaté přezky z máminy již nefunkční kabelky. Stejně do gumy byly vyvedeny oba konce rukávů a babička je udělala tak těsné, že zabraňovaly standardnímu průtoku krve mým tělem. Díky tomu, že mi matka pokaždé dost silně uvázala i šálu (abych nenastyd), vypadal jsem v těch chvílích jako skoro mrtvé dítě. Část pokožky na mých rukách byla sinalá, zápěstí byla modrá. To samé se dělo nahoře - kůže na krku modrá jako Mauritius, obličej bílý jak obličej mrtvé Burtonovy nevěsty. Když se kabátek přepásal výše popsaným opaskem, byl jsem rázem podobný ruské báryšně s opravdu divně barevně vyvedeným ksichtem.

Byla zima. Na náměstí se jako vzdálené a zmenšené hory Šumavy povalovaly kopy radlicí náklaďáků shrnutého sněhu. To náměstí bylo šedivé jako bolest a jeho sněhem pošmajchlované dlažební kostky klouzaly jako svině.

Takovej zvláštní, nicotnej moment, kterej mozek drží zamčenej skoro čtyřicet let a pak si jen tak přiletí... Přiletí si na zahrádku náměstí v Klatovech v srpnu 2016...

A pokračovalo to.

Rodinná rada se tehdy zřejmě rozhodla, že prvním navštíveným místem v Klatovech bude ten bílej kostel na náměstí. To je moje domněnka. Hlava mi před měsícem v Klatovech hodila až vzpomínku na to, jak jsme z prohlídky kostela přišli k dolu vedoucím schodům. Pod kostel! Do sklepa.

Silonovej, bledě modrej kabátek otíraný při sestupování do kasemat o vlhké zdi vydával pískavý zvuk. Asi jako když vás ráno po probuzení zdravěj z moře delfíni. Znáte to přece... 

Kolem bylo mazlavo. Smrdělo to tam. Vzduch toho místo vás jako hladil po tváři, ale jeho hlavním záměrem bylo vás nakazit. Nakazit strachem velkým jako tátovy rozpřažený ruce. A povedlo se mu to. U mě tenkrát setsakramentsky hodně moc. Strach mě sevřel.

Ale za ruku mě pořád držela máma a dělala, že se nic neděje...

A pak jsme přišli dolů.

Vůbec, ale vůbec si nepamatuju rozmístění chodeb a sálů v celých kasematech. A navíc - co já tehdy věděl, co kasemata vůbec znamenají!!! 

Ale najednou jsme došli do velkého sálu plného prosklených rakví a kostí rozházených kolem, jako by právě skončila party Guns n Rosess. 

Strach mě už nesvíral. Strach mě doslova drtil. 

Stál jsem uprostřed mtrvol v tom debilním kabátku, kterej mě škrtil a ve kterym byla zima. Já! Já kterej zavíral oči při seriálu Rychlé šípy pokaždé, kdy se měl objevit ten chlap s tou příííííšernou maskou. Tak já, posránek převeliký, stál najednou  - nepolapitelně vystrašenej - uprostřed lidských kostí.

A matka...se rozhlížela kolem a samozřejmě  f o t i l a !!!

Panika uvnitř mého těla i hlavy měla jasnou přesilovku nad mym samym. Táta se někam vytratil s bráchou, máma fotila lidský bezzubý lebky, jako by fotila skalku a já měl za pár vteřin dostat infarkt, prásknout sebou v tom modrym kabátku mezi ty ostatní kosti a tam skončit.

Rozbrečel jsem se. Na to si pamatuju přesně. Rozbrečel jsem se ve stoji uprostřed těch mrtvol. Lidé v naší návštěvnické skupině, trajdající s námi mezi tím, co zbylo z lidských těl, se kolem mě seskupili a mlčeli. Všichni byli v tom přítmí šedivý a smrad vlhka zlehka nabuzoval atmosféru, že se kolem mě právě seskupili zombie. Což mě, pochopitelně, vyděsilo ještě víc a já padnul na kolena. Podsvícení celého prostoru a divné, jen šeptavé ticho, mému pádu na zem náležitě dopomohly.

Až pak, ležící malé dítě obkroužené obživlými mrtvolami, zaznamenala i jeho matka.

"Prosim tě, co to tady děláš. Vstaň a nebreč. Ty sou už mrtvý, neublížej nám." - ano, chtěla mě povzbudit. Jenže už jen slovo "mrtvý" mě dohánělo k dalšímu infartku, zvláště s přihlédnutím k tomu, jak pevně jsem měl stále uvázanou šálu (matka ji před vchodem do kasemat utáhla "abys nenastyd, tam bude zima...") a jak zápěstí škrtily oba konce rukávků od toho šílenýho kabátu.

A pak...pak už si jen pamatuju, jak jsem strašně rychle v mámině závěsu škobrtal bílejma barexovejma kozačkama o schody těch kasemat. Jenže šlo o pohyb nahoru a kosti i zombie jsme měli za zády. Blížilo se vysvobození!

A před kostelem mě na těch klouzavejch dlažebních kostkách v tom šedivym zimnim dni máma uklidňovala. Seděla na bobku a něco mi říkala, ale to už nevim co, protože nejsem zrovna chytrej člověk a málo si pamatuju. 

Ale vzpomněl jsem si, u toho srpnovýho letního ristretta na dohled místu, kde mě tenkrát máma chlácholila, jak se všechno najednou začalo zklidňovat. Jak jsem stál pořád se ještě trochu klepající a máma byla menší než já ...a já zapomněl i na tu škrtící šálu i na ty nepřátelský rukávky.

Tohle vám hlava někdy, třeba po čtyřiceti letech prostě pošle. Neptá se a pošle. Takový Klatovy...