A tak to já bych teda radši do cizí hrobky

"Některý ženský jsou stejně blbý jako Sněhurka. Málo platný." Jde o nějaký tajnej kód nebo o prohlášení životem protřelý ženský?

"A mohli jsem jí to řikat stokrát, stejně to udělala po svym. Po svym a k ničemu. Málo platný, některý ženský jsou stejně blbý jako Sněhurka.", říkala mi klidně do ucha v pondělí ráno a já do konvice s čajem a medem cintal vymačkanou šťávu z citronu.

Stella v noci poblila koberec v obejváku, venku svitilo slunce, mě něco lechtalo v pupíku a máma právě přirovnala někoho ze svého okolí ke Sněhurce. Zřejmě nějakou ženu...

Kdo moh´ někomu něco řikat stokrát jsem tušil - máma a její gang, ale komu a co, k tomu bylo třeba se dostat.

"Tak to vemem od začátku, ne, Zorino? O koho jde?"

Upil jsem ranního čaje a trochu se mi zkroutila huba. Citronu bylo moc.

"Ale tu neznáš", zahartusila máma. "Taková jedna z Petrovic. Hodná vona je, ale víš, jak to pak pokračuje...", hlas zněl smutně jak smutná může bejt procházka tří vdov v listopadovym parku.

Polívkovou lžíci jsem ponořil do sklenice s medem, zatočil jí kolem její osy a chumel medu barvy mědi jsem přemístil do konvice. Protektorát citronu v čaji skončil.

"No, tak fajn.", nepotřeboval jsem vědět jméno té z Petrovic, "ale co jste jí říkali?" A proč Sněhurka? Protože si koupila rakev, kterou bude muset furt pucovat, páč je ze skla?", naoko jsem si pohrál s jedním z důvodů, proč je Sněhurka blbá. Skleněnou si totiž, jak vim, pořídila jen ona a pak Lenin.

"No, vona ma fakt sedum dětí, proto se jí řiká Sněhurka. Ale všichni ty parchanti jsou už dávno z baráku a přijedou za mámou sem tam, stejně jako ty, neřáde."

"Já sem Dřímal. Dneska.", posnažil jsem se z neřáda udělat trpaslíka.

"No a vona se v Petrovicích na hřbitově uvolnila taková hrobka a ta naše známá jí koupila. Že přej, až se budou jednou chtít děti vrátit...! Chápeš to, neni kráva? Já ji mám teda ráda, ale v tomhle je kráva. A sem jí to i řekla. A taky se mi začínaj, hochu, plíst písmena. Já třeba myslim na "a" a do slova "mouka" napíšu "mouke". Chápeš to? A misto e... Není to alchajmr? Co myslíš?"

Co si má počít chlap po padesátce ráno v kuchyni po noci, kdy jeho pes blil a noc tedy nebyla zrovna klidná? Co si má počít chlap po padesátce, jehož matka mu do telefonu řiká, že jsou některý ženský blbý jako Sněhurka a že má podezření na alchajmra? Ještě štěstí, že aspoň ten čaj už nebyl tak kyselej.

"No tak, já nevim. Tak chce vlastní hrobku, no.", odpověděl jsem a na prkýnku začal krájet jabko k snídani.

"Ale vona jí nechce pro sebe. Vona řekla "až se jednou budou chtít děti vrátit"... Jakože do tý hrobky, rozumíš?"

"Jako na mejdan do hrobky?", utrh jsem šťopku z jabka.

"No asi jo. Teď už jen aby koupila sedm skleněnejch rakví, aby tam na sebe viděli, když se tam jednou budou válet jeden vedle druhýho - jak si myslí."

"A ty děti to vědi?", zeptal jsem se.

"Co jako? Že jim máma koupila hrobku? No asi jo, ale jim je to jedno. Mně ty to taky bylo fuk. Co je mi to do toho, kde budu ležet, až budu mrtvá... Klidně na poli, abych mohla pozorovat skřivany.", zazdila matka neromanticky představu o odložení jejich ostatků, až přijde čas.

"Abys mohla pozorovat skřivany?", překvapilo mě, ale nevyděsilo.

"No. Jen mě nesmíš obrátit hubou do hlíny. Žížaly nejsou skřivani, hochu.", upřesnila.

"No, ale, Zorino, jak teda s tou hrobkou? Vona jí už koupila a děti na ní prděj - myslím na tu hrobku. To tě rozčílilo?"

"Ale nerozčílilo, jen nám - jako nám ostatním holkám, rozumíš mi - bylo jasný, že do týhle prdele se nikdo s radostí pohřbít nepojede nechat. Když jedno z těch dětí, tak to bude úspěch! Ale vona ne. Vona, že rodinná hrobka se hodí. Blbá jako Sněhurka, ti povim. Uplně stejně."

Jabko bylo na prkýnku nakrájený na lodičky a celý to prkýnko najednou vypadalo jako malá klidná marína.

"No tak chtěla hrobku, tak jí má a esli se v ní někdo nechá nebo nenechá pohřbít, to je jedno, ne?"

"Je jedno", začala máma zlehka, "jestli se někdo v hrobce nechá nebo nenechá pohřbít...? V hrobce za takový prachy? Co jinýho by tam měli lidi dělat? Hrát ping pong?", zeptala se vážně.

"No, kdyby dokázala zařídit, že si po smrti v tý hrobce všichni jednou zahrajou pinčes, možná by se za ní její děti, až přijde čas, těšily a bylo by narváno.", popojel jsem jednou jabkovou loďkou do mojí pusy.

"Vyhodila peníze, to jsme jí s holkama řekli. Kdo by se nechal s chutí pohřbít v Petrovicích, když se tu nenarodil a má tu jen chalupu, viď? Kdyby to mohla dočasně aspoň pronajímat, než umře...", řekla ještě.

"A to je mi nápad! Koupit si hrobku a do doby, než do ní ulehnu, jí pronajímat jinejm mrtvejm.", zasmál jsem se nahlas mámě do telefonu.

A proč by to nemělo jít? To jsme jen zbytečně úzkoprsí. Kdybych, řikam KDYBYCH (zdůraznila to slovo dvakrát máma) měla hrobku a chtěla v ní jednou skončit a měla jí před mym koncem prázdnou - proč nepronajmout? Jeden kyblik s popelem se někde v rohu úplně ztratí.", řekla halabala a udělala mi tim radost.

"No...", začal jsem uvažovat, "tak když nebude zájem u dětí, můžete se v tý hrobce sejít jednou všechny ty baby z vašeho gangu. Místa bude dost. Znáte se a když panbu dá, ještě se pěkně pobavíte.", fabuloval jsem.

"A tak to já bych teda radši do cizí hrobky - co novýho se na věčnosti dozvíš od lidí, který znáš už ze života???!!", dala máma dohromady resume vzniklé z příběhu o zakoupení hrobky Sněhurkou, kterou její trpaslící navštěvujou jen zřídka a ping pong s ní nehrajou.

K možnýmu alchajmrovi jsme se nedostali...