Možná se vám splní víc, než si lidi kolem vás přáli...

Do večera, kdy se všichni vyfiknou a z úst jim teče med s oříškama, je jen kousek. Jen kousek do večera, který zavoní smaženou strouhankou, kyselou okurkou a ... zmařenými nadějemi.

Dokud jsem byl malej a tedy ochotnej hrát hru na dobro a štědro, psal jsem vždycky pár dní před oním večerem dopis Ježíškovi. Moc jsem si tenkrát přál třeba přezkáče, stolní hru "Kloboučku hop", elektrický vláčky, coca colu, voňavou gumu nebo igelitovou tašku s Abbou.

Ale často se stávalo, že jsem se musel radovat z doma umotanejch palčáků, bílejch bavlněnejch tílek, opravdu ultra hnusnejch kotníčkovejch bot nebo dederonový košile, která se jako nepřítel tvářila už po vybalení z papíru potištěného sněhuláky.

Musel jsem pak projevit radost nad dárky, o které jsem si vůbec nepsal! 

Kde se stala chyba?

Proč jsou děti tradicema nucený k sepisování snů, když se ten večer ve velké míře místo snů dostaví spíše rozčarování...?

Můžeme mít vlastně takovou tu obrovskou radost z toho, o co si napíšeme? Budeme překvapeni a bez dechu ve chvíli, kdy se pod stromkem objeví dárek zabalený ve tvaru kytary nebo se pod stromkem objeví koule, která jasně signalizuje obdarování kopačákem? Budeme řičet nadšením nebo mít oči mokrý překvapením nad rozbalenou krabicí, ve které si hoví svetr?

Nebudeme. To si pište, že nebudeme. Jen se zachováme, jak se od nás očekává: svetr z krabice vytáhneme (už v dlaních bude "kousat"), zvedneme ho nad hlavu, pár sekund budeme přemýšlet, proč se k nám tahle věc vůbec dostala a pak se podíváme do očí lehce nervózní mámy a zašveholíme: "Jééé, to jsem si přál.". A svetr uložíme zpět do jeho krabice.

Všechny tyhle štrapáce s vánočními překvapeními a s dárky nad dárky si můžeme ušetřit. Máme totiž ještě skoro měsíc na to, aby jsme vypozorovali, co našim nejbližším v jejich světech chybí, o čem sní, co by si přáli a z čeho se pod načančanym stromkem doslova pominou, aniž by jakékoliv přání pronesli nebo sepsali.

Dospělých se tedy neptejme a děcka nepopichujme k sepisování seznamů toho, na co se Ježíšek prostě vykašle.

Stačí "naše lidi" jen důkladně pozorovat a poslouchat co říkají. Všímat si, co je rozesměje a při čem zjihnou. Zapamatovat si to, co se čtyřiadvacátýho stane opravdovým až kouzelným překvapením 

Když totiž sami, bez nápovědy!, poznáte, o čem lidi kolem vás sní, máte velkou šanci pohladit jejich leckdy nevyřčená přání. Máte šanci na zlomek vteřiny zažít opravdové nečekané štěstí.

Štěstí, který proletí jehličím provoněným obejvákem a zastaví se o vaše mokrý oči. Štěstí, které na jakémkoliv vánočním seznamu nemá vlastně ani trochu místa, ale v duších doufajících pučí jako hrozen květnového šeříku. Štěstí z toho, že se přání splnilo, aniž by ho kdykoliv pusa vypustila ven, nebo tužka uložila pomocí shluku písmen na papír.

Opravdovým dárkem se v takový moment stane cokoliv. Šťouchadlo na brambory (protože to starý je už echt vyviklaný), třicet let stará fotka, náramek za pár kaček nebo krabička na rozdělení každodenního přídělu pilulek. Dárkem se může stát i obyčejnej, rukou psanej dopis. Dopis, ve kterém nadělíte slova, na která v průběhu roku není čas. Slova, která nebudete hledat, protože jich v hlavě máte milion. Slova, která si každý obdarovaný zabalí do svého já. Slova, která ho budou doprovázet na cestě do práce, nebo na která si vzpomene, když něco nebude chvíli fungovat.

Máme ještě měsíc! Měsíc na to, sehnat někde tašku s Abbou, šťouchadlo na brambory a prstýnek z pouti. A celej měsíc máme na to, abysme dostali z hlavy na papír slova, která mají kouzelnou moc se stát tím pravým vánočním překvapením.

Neptejte se. Vnímejte důkladně ty, které milujete, protože právě oni si zaslouží být překvapeni k slzám.

Pak se vám totiž splní víc, než si vaši milí přáli.