Co bych asi tak dělala? Čtu ti můj život.

Zazvonění telefonu přerušilo pátraní slečny Marplové. To prostě nechcete! Ale protože volá máma, jde Jane na chvíli do kopru...

"Si už v posteli?", ptá se logicky, protože je večer a to se maj lidi s hlavou na polštáři richtovat k odpočinku.

"Nejsem, koukám na Marplovou a asi přijdu o vraha, Zorino. Co se děje?", zeptal jsem se trochu nevrle a oči mi jezdily po obrazovce, protože nechtěly o rozuzlení celého - toho stokrát viděného! - příběhu přijít.

"A nechceš si na chvíli lehnout? Dyť Marplovou už musíš znát nazpaměť...", zažadonila Zorina.

"To jako teď?", bylo mi divný, co to po mě máma chce.

"No. Normálně si lehni do postele a zavolej mi, jo?", vypípla máma mobil a spojení se přerušilo.

Pokud bych se v tu chvíli měl svézt na delfínovi, nebo zaškrtit Godzillu, případně složit přísahu v klubu Rotariánů - připadalo by mi to logištější, než si na přání matky lehnout do postele zrovna ve chvíli, kdy slečna Marplová šlape vrahovi na paty.

Byl jsem ale zvědavej a tak jsem opravdu přešel do ložnice, lehnul si do postele a z mobilu zpětně zavolal té, která je s některými přáními tak trochu divná.

"Už ležíš?", ozvalo se hnedle a já řek "jo".

"Tak poslouchej.", začala záhadně, ale hlasem milým tak, že by z něj motýli mohli cucat nektar horem dolem.

Ležel jsem na zádech s hlavou na polštáři a oči zaznamenaly pavučinou houpající se v rohu stropu.

Máma začla...

"Metrák uhlí je o dvě stovky dražší než loni. Ale přece nezmrzneme. Ráno už je zima. Dneska upeču bůček a udělám k němu čočku. Volala Zdeňka, že přijede pro jabka. Ostříhala jsem túje a zkrátila šlahouny ostružinám.", pustila Zorina do mých uší směs informací, jejichž obsahu jsem porozuměl, ale co jsem absolutně nečap bylo to, odkud se berou a proč jsem si kvůli tomu musel lehnout do postele...

"Celej den hledám lahvičku na moč.", pokračovala. "Nemůžu jí najít. Přece k doktorovi nepovezu moč v láhvi od minerálky. Sekaná před pečením potřená hořčicí, jak mi poradil Marek, se povedla. Udělaly se mi záděry a nepomáhá ani propolis. Gumy na auto stály skoro pět tisíc.", pokračovala matka ve sdělování a mně se začal vařit mozek.

"Anebo tohle", udělala máma malou pauzu. "Hrabání posekaný trávy mi už zabere celý odpoledne. Dneska bylo krásně a pršelo až večer. Umřela Dlabáková a obec začala rejpat přípojky od hlavní silnice. Večer budou buřty na ohni. Musim k očaři, protože jsem si spletla sůl s cukrem a ta polívka se nedala žrát." vypadly z mámy další skutečnosti a já pořád nechápal, o co vlastně jde. Tady by byla v koncích i slečna Marplová, napadlo mě.

"Zbláznila ses, ty můj Forreste?", usmál jsem se při dotazování a palce u nohou mi pod peřinou nedočkavě jezdily jeden přes druhý.

"To bych celkem ráda", odpověděla máma, "ale takovej luxus si nemůžu dovolit."

"Tak co mi to řikáš?", hledal jsem dál důvody přenosu informací o gumách na auto, skonu Dlabákový, oslazený polívce a dalších právě zaslechnutých skutečností.

"Já ti čtu!, řekla máma, "sem si dneska řikala, že je to tak dávno, co jsem ti četla a tys ležel v posteli a tak jsem ze šuplíku vytáhla kroniku a než usneš, něco ti přečtu. Můžu pokračovat?", řekla mile a jinou odpověď než ano nečekala.

"Prosim", svolil jsem a naducal jsem si pod hlavu už mírně proleželej polštář.

"Tak třeba tady,", zaslechl jsem šustění stránek, které máma otáčela v kronice naší chalupy. Píše jí od smrti její mámy (ta začala zapisovat někdy na začátku osumdesátek) už nějakejch dvacet let. Zapisuje do ní malé zprávy s velkým obsahem. " Mrkve jsou letos tenký jako prsty miminek a dost jich sežraly ty kurvy hraboši. Přišel pohled od Marka z Řecka. Včera přijel hovnocuc - tři stovky. Paroubek to vzdal. Jeli jsme do Ústí do divadla, moc se to nepovedlo - Mamzel Nytuš asi nikdy pořádně nepracovala. Jirku pobodaly včely. Honza pořád nemůže prodat chalupu - bude muset slevit z ceny. Ráno jsem na louce před chalupou viděla srnky a Goťák k tomu zpíval "Domu k nám". Jestli mi ty mrchy zase okousaly rybíz dole v zahradě, nechám je zastřelit. Už je to osm let, co umřela máma."

Ležel jsem v posteli, bylo mi třiapadesát a máma mi četla zápisky naší rodiny. Choulily se tak ke mně už skoro zapomenutý příběhy, které mě hladily po celym mym já jako hedvábnej šátek. 

"Nebo tohle", nabrala máma dech, aby mi mohla říct: "Velkej déšť a vítr. Skoro nám to odneslo střechu. Koupila jsem si ve slevě letní šaty. Jeřabiny letos nic moc, ale na pár lžic ke svíčkový to bude. Upadla jsem na schodech a jsem potlučená do modra. Musím nosit korzet. Tlačí."

"To bylo loni, že jo?", chtěl jsem mámě udělat radost.

"Jo, jo, loni, ale počkej, hrábnu do historie.", nenechala se máma zastavit.

"Přijel Pavel (mámy brácha, kterej emigroval a žil v tehdejším západním Německu). Z auta vytáh zabalenou vodu na pití. A dostala jsem krém a pytel kafe. A ten jejich čokl pouští chlupy, jako by nebyly jeho. Jitka bourala. Tráva neschne, asi ji hodíme na hnuj. Za tejden začínaj prázdniny a nám končí klid - všude budou řvát parchanti. Micina vrhla dalších pět koťat. Furt chčije."

Hlava se vracela do dávna postaveného ze zapomenutých okamžiků. Bylo mi milo. 

Ležel jsem v posteli a máma mi četla do uší. Četla skoro pohádky. Tak to mámy se svejma dětma maj. 

Nebyl jsem si ale jistej, jestli po jejich zaslechnutí usnu tak, jak děti obvykle usínají po večerním čtení.

"Teda, Zorino, ty mi dáváš!", přiznal jsem po pravdě. "Slečna Marplová hadr, ti povim. To je tak napínavý...", usmál jsem v závěru mého krátkého monologu.

"No vidíš...", řekla mile, "a žádnej mord, viď? Čtu ti jen můj život."