Splněnej chlapskej sen

Vyskočit na bobra, pevně se ho chytit a nechat se svézt tak, až mi oči vyskočej na vrch hlavy, nebo ...

... nasadit na hlavu helmu propojenou s kosmonautickou kombinézou všema možnejma hadičkama a podívat se na všechno to hemžení opravdu shora.

Nebo nasekat pořádný kusy masa a vidlema je strkat pod mříží do klece tygrům.

A taky mít v ruce bílou tyčku a dirigovat na křižovatce průjezdy aut.

Tohle všechno a hodně dalšího můžou bejt klukovský sny. Sny, kdy svět je ještě hodně širokej a neprobádanej a natěšenej na naší účast.

A pak přijde "obyčejnej" život a sny se držej někde vzadu, jako vyplašená koroptev. Víme o nich, ale jsou tak daleko, že dosáhnout na ně by mohla jedině Saxana se svojí prodlouženou rukou.

A tak se člověk pustí do života, lechtá dny, přežije noci a jakmile trochu během žití zmoudří, může si všimnout, že se o něj někdy závany snů otřou nenápadně a na pár vteřin. Stejně, jako se nám sem tam o lejtka otřou ryby při plavání v rybníku.

A včera, v neděli, kdy slunce futrovalo po zimě Zemi teplem, se u nás doma zastavil starší pán. Nejdřív se chvíli procházel v zahradě pod oknem do naší kuchyně a rozhlížel se kolem stejně, jako se já rozhlížím po Vlašimi, když se do ní dostanu. V ulicích, kterýma procházím, vídám sebe jako kluka v šortkách a tričku, kterej dorazil za prababičkou na prázdninovou návštěvu.

Vůbec jsme netušili, jak do do zahrady našeho domu dostal, ale i mlčením jsme poznali, že je někde, kde to zná, ale kde dlouho nebyl.

A pak si nás všiml. Stáli jsme u okna jako tydýti, ani jsme se neskrejvali. Nebylo ostatně za co. Záclony doma nepěstujeme.

"Dobrý den.", pozdravil jsem pána zapíchnutýho v trávníku uprostřed zahrady.

"Pánové, dobrý den.", pozdravil zpátky, ruce v kapsách, hlavu nad hlavou a kolem sebe rozsvícenej duben. "Máte to tu moc hezký. Tady", ukázal jednou rukou kolem sebe, "by vždycky hnůj. A tamhle", ukázal k jedný části objetku s garsonkama za dva miliony, "byly chlívy".

A je to tady, napadlo mě. Konečně někdo, kdo zná místo - kde bydlím - jako ten, kdo tu pobíhal po hnoji a byl malym klukem. Stejně jako já tenkrát ve Vlašimi.

"A tady", ukázal prstem do okna naší kuchyně, "byla kuchyň".

Pic kozu do vozu - kuchyň máme na tom samym místě.

"Tady?", zeptal jsem se pro jistotu. "Nechcete jít dál?". Neptal jsem se. Vlastně jsem moje přání starému pánovi v naší zahradě dal povelem.

Pán zdolal sedm schodů ze zahrady našeho domu a objevil se před dveřma do bytu.

Jeho oči poskakovaly po předsíni jako vyplašené vodoměrky. Trochu se ostýchal a postával neklidně na místě. Nakouknul z předsíně do kuchyně a řek: "Jo, tady, tady byla hospodská kuchyně a vedle", ukázal levou rukou ke dveřím do obejváku, "byl výčep."

"Výčep????!!!!", zaznělo překvapeně najednou z mojí i z pusy Josefa. 

Pán se rozhejbal a přes naší i tehdejší kuchyň opatrně přelez do obejváku.

"Támhle v rohu byl výčep. A lezlo se sem přes tuhle niku. A kolem byly stoly a tady, jak máte tuhle skříň, byl stůl pro štamgasty. A pod obejvákem byly ve sklepě uložený sudy s pivem a tyhle dveře...", zmlknul a rukou pohladil neopracované staré dveře, které zůstaly mezi obejvákem/výčepem a kuchyní/kuchyní zachovány, "tyhle dveře jsem jako malý dítě často otvíral. Máma s tátou hospodu "V Němcích" provozovali."

Nenašel jsem v tu vteřinu v hubě ani jedno jediný slovo.

"A tady, plácnul do zdi mezi současnym obejvákem a kuchyní, stála velká pec. V ní jsme pekli selata a husy o posvícení a o Vánocích a Velikonocích voněla celá hospoda vánočkama a mazancema."

... a měl při tom znovu poznávaní prostoru oči mokrý vzpomínkama.

Všichni tři jsme stáli uprostřed výčepu, kterej se letama proměnil po rekonstrukci panského sídla v domov dvou chlapů. Stáli jsme u sebe doma v obejváku a vlastně uprostřed výčepu a za zádama jsem měli kuchyň, kde se kdysi porcovaly husy pro štamgasty a ve které se teď scházejí sousedi u našeho stolu a salátu z čočky s pečeným bůčkem.

Jeden ze snů, kterej patří spíš do kategorie "chlapský", se přestal krčit v rohu jako vyplašená koroptev. Rozložil se kolem nás a nechal nás si v něm příjemně pohovět.

Kam se hrabou popeláři a kosmonauti a policajti řídící provoz na rušný křižovatce.

Bydlim v hospodě!