"... sedim u stolu, piju kakao a luštim křížovku, protože to prej pomáhá proti demenci.", řekla Zorina.
"Sem ti nedávno četla takovej zajímavej článek, jen nevim kde - to je ta začínající demence", pokračovala máma. "Naštěstí si ale pamatuju, že mám trénovat mozek - proto ta křížovka a pak že se mám hejbat a to budu chytrá a zdravá ještě v rakvi, protože se teda hejbu opravdu dost."
"A to kakao je taky proti blbnutí?", hledal jsem důvod zmínky o tom, že máma ráno popíjí u křížovky kakao.
"Prej kafe. Ale pro mě je proti demenci lepší kakao. Musim si pamatovat, kde ho mám. Kafe mám hned na ráně a to ze mě chytrou ženu neudělá.", vysvětlila mi máma důvod toho, proč je v jejím případě proti zblbnutí lepší kakao než doporučovaný kafe.
"Máš dojem, že začínáš blbnout, nebo jde jen o takovou zdravou prevenci."
Máma se nadechla, jako když vítr vletí do povlaku na peřinu pověšeného venku na šňůře.
"Hele, nemusíš se bát, ale řeknu ti pravdu.", začala tajemně...
"No tak začni.", nenechal jsem se odradit a v očekávání dalšího životního poznání mojí matky byl dost netrpělivý.
"Já se ráno probudim...", nedomluvila: "A votevřeš voči a protáhneš si ruce a nohy. To je dobrý. To neni demence, to je normální ráno.", zlehčoval jsem situaci a snažil se udělat mámě dobře, že není dementní hned po ránu.
"No to jo, ty holomku, a pak si ještě v leže řikám, co všechno dneska musim udělat a zařídit a pak vstanu, dojdu do obejváku, podívám se z okna a vim ... hovno."
Tak rychlej průběh demence aby člověk pohledal. Zblbnout na kvadrát cestou z ložnice do obejváku v bytě s rozlohou necelých 50m čtverečních je fakt na pováženou.
"No sakra. A co pak děláš?", zaujal jsem postoj syna se zájmem.
"Nejčastějc se vracim na to místo, kde jsem ještě nějaký myšlenky měla a čekám, jestli mě zase napadnou.", popsala postup návratu k rozumu matka.
"No tak to máš štěstí, že si pamatuješ, kam máš jít.", poznamenal jsem.
"No to ještě furt jo. Ale čím dál tím víc se mi stává, že si nevzpomenu ani v ložnici. Tam mám totiž všechny ty nápady pěkně pohromadě. Ale hnu se z ní a všechno je v háji."
"Takže bermudská ložnice.", napadlo mě.
"Asi v ní prouděj nějaký ty lepší energie. No...já se nedivim. U sporáku je votrava a vobejvák je k odpočinku mozku taky blbý místo. Takže to bude asi tim, že ložnice je klidná a nic se tam nemusí. Proto je v ní mozek v pohodě. Nemyslíš?"
Slovem "nemyslíš" se mě matka pokoušela vtáhnout do debaty o tom, že v kuchyni a v obejváku se blbne rychleji, než v ložnici.
"Jseš si jistá, že sporák a sedačka jsou možnejma důvodama blbnutí lidí?"
"Jistá si nejsem", řekla máma úplně vážně, "ale řikám ti, že v ložnici vim všechno a v kuchyni nebo obejváku nevim nic."
"A co třeba venku? Na procházce? Cestou k doktorovi, nebo na nákup?", ptal jsem se dál.
"To je něco jinýho. Z procházky zatim pořád domu trefim. Když du k doktorovi, tak si taky pamatuju, kam mám jít, do kterýho patra a na tý dlouhý chodbě plný dveří ty moje poznám hned. Ale nákup, to už je jiná! Třeba tenhle tejden - už jsem třikrát koupila hořtici. A taky mám doma asi kilo kypřícího prášku. Vletět mi do kvartýru urna, tak mě obviněj ze skladování a možný výroby výbušniny. Netušíš, proč mám doma tolik prášku do pečiva?"
"Ne.", přiznal jsem bez vytáček.
"A já taky ne. Mám hodně hořčice, asi kilo prášku do pečiva a taky mám dost špejlí. Já vůbec nechápu, jak se mi to dostane do nákupní tašky.", podivovala se matka svým příběhům předznamenávajícím začínající demenci.
"Jo ... a už třetí flašku jaru taky mám. A vzhledem k tomu, že na nádobí stačí jeho kapka, jak řikaj, mám do smrti s čim mejt talíře.", nacházela máma nové a nové varující příběhy. "Nebo si s tim budu mejt hlavu - je citronovej.", zvážila Zorina další možnosti práce s přípravkem na mytí nádobí.
"Tak toho se fakt nechci dožít.", vykuckal jsem díky smíchu z pusy mé zděšení.
"Čeho?", netušila matka, co mě pobavilo.
"No, že k tobě dorazim, ty budeš ve sprše s vlasama napěněnejma jarem s citronem a k obědu dostanu v talíři rozmíchanou hořčici smíchanou s kypřícím práškem a k jejímu snědení mi vedle talíře vyrovnáš dvě špejle namísto příboru.", vysypal jsem ze sebe.
"A kakao! Nezapomeň na kakao. Abysme měli čim zapíjet.", najela se mnou s radostí hru na blbost Zorina.
"A když na něco zapomeneš, dojdeš jen do ložnice a tam na to přijdeš."
"Ale abych se do obejváku nevrátila, hochu, nahá!", zarazila se máma v našem přemítání o životě v demenci.
"Nahá? Zapomínáš se oblíkat?"
Máma se začala smát.
"Ale nezapomínám se voblíkat... Ale v neděli, Jirka byl na kole, já vstala, svlíkla jsem si noční košili a šla hledat kakao a před tím jsem se ještě zastavila v koupelně, kde mám ty šaty na doma. A jak tak hledám to kakao, tak si najednou všimnu, že jsem nahá! Úplně nahá. A kdybych neměla otevřený okno, tak si toho ani nevšimnu."
"Někdo na tebe skrz okno písknul?", směju se už taky nahlas. Představuju si nahou Zorinu, jak třeba stojí na špičkách, nebo leze po kolenou a hledá kakao.
"Ale prd písknul, jen mi začala bejt zima.", smála se i máma.
"A tak jsi šla do ložnice....", jel jsem v módu našeho dialogu.
"No a tak jsem šla do ložnice, oblíkla jsem se, udělala si kafe a vzala do rukou noviny a četla a četla a četla a pak přijel Jirka a divil se, že jsem pořád v noční košili a že kartáček na zuby leží v lednici vedle tvarohu. Já si voblíkla zpátky tu košili, chlapče, ne šaty z koupelny..."
"A to netuší, že máte doma litr hořčice, kilo špejlí a pytel kypřáku!", rachotil jsem smíchem na plný pecky.
"Netuší. A proto musim luštit ty křížovky a hledat kakao, aby mě nešoupnul do nějakýho ústavu. Nevíš australskýho vačnatce na pět?"
"Panda nebo koala, bych řek. Záleží na tom, jaký máš v tom slově písmena.", poradil jsem mamince.
"No jo, vidíš. Panda. Koala. Teď už jen kam sem dala tu propisku. Jdu jí hledat. Čus a pusu."
Máma mi začíná blbnout. Zatim je to hodně zábavný.
