Jedno takový krátký orální povídání s mámou

"... je to v háji, milej zlatej. Sedim u stolu, loupu vořechy a za voknama to podzimní pastorále..."

"Přímo pastorále? Kam na ty slova, Zorino, chodíš?"

Včerejší šedo rozfoukal do blankytna dnešní raní severák. Stelle ten vítr lámal dozadu její vysoký uši a musela kvůli němu stejně jako já při ranním venčení hmouřit oči.

"Hele", odpověděla mi máma, "já vlastně ani nevim, co to slovo znamená, ale připadá mi takový jako pohřeb s barvama."

"To asi ty "pastely" v tom slově.", chytal jsem logiku, kde to šlo, a protože mi po návratu domu byla zima, postavil jsem vodu na čaj.

"A ty víš, ty chytrej, co to slovo znamená?"

"Já bych se chytil toho orále ze slova pastorále... To bych věděl.", dovolil jsem si bejt po ránu lehce frivolní.

Zorina neztrácela ani minutu.

"Ó rále, ó o, cantááááre, ohohoho...", spustila z plnejch plic. "Tohle myslíš, jo? V tom případě jde zcela určitě o slovo cizí."

Měl jsem z mámina zjištění velkou radost. 

"Orále je cizí slovo?"

"No, pro některý ročníky už, hochu jo. Tak si aspoň zpívaj."

"Ale voni si, maminko, zpívaj: oooo lare, ooo, cantare, ohohoho..."

"No dyť. Nedělej ze mě blbou. Dyť sem to tak zpívala."

"Zpívala ji "orále", ale je to "o láre.", upřesnil jsem.

"Aha... No to je teda průser.",poznamenala Zorina dost vyděšeně.

"Proč?"

"Co proč? Protože to zpívám blbě celej život. Na každý merendě, jak hrábli do strun týhle písničky, jsem, já kráva, vždycky nahlas zpívala jen ten refrén. A pěkně blbě, jak teď zjišťuju. Ale možná právě proto mě měli chlapi na tancovačkách tak rádi. Kdybych to zpívala tak, jak se má, bůhví, jestli by si mě někdo všimnul."

"Nekecej!", vyjelo ze mě, "ty jsi fakt celej život zpívala "orále oo"?

"A jak ráda!", smála se máma na plný kule.

Představil jsem si matku tenkrát, v mini šatech, v paruce, v botách na podrážkách vysokejch jako platy europoslanců, jak se točí v kole s chlapama na tancovačce v kulturáku a s hlavou zakloněnou pozpěvuje o orále ooo...

"Ty si teda byla divoška!", řekl jsem s velkou chutí.

"No vidíš. A teď už jen louskám vlašáky. Orále už bylo, teď jsem v období pastorále. Co to teda znamená?"

Chvilku jsem přemejšlel.

"Hlavně mi neřikej žádnou kravinu. Na to ty jsi expert."

"No...", začal jsem, "máš vlastně pravdu!"

"To mám vždycky. Ale mluv. Jsem zvědavá.", hořela Zorina netrpělivostí.

"Tak "past" je anglickej minulej čas. A orále oba víme, co je. Takže vlastně jde o minulej čas orální. Past orále.", pohrál jsem si trochu s mámou.

Do ticha, který nastalo, jsem slyšel křupnutí skořápky ořechu drcenýho louskáčkem svíranym v dlani mojí mámy.

"Tak to bude vono, chlapče. Sedím v kuchyni, louskám vořechy a to všechno ostatní už je v háji..."