Jinej šmrnc

Středoklucký fashion week vrcholí módníma přehlídkama outfitů zdejších domorodců při ranním nákupu rohlíků a mlíka.

Netuším, jestli větu o odvaze v módě dala světu jedinečná Vivienne Westwood nebo tajemná paní Chanel, ale obě holky by blahem skákaly dva metry nad chodníkem, kdyby měly možnost se ráno postavit před náš vesnickej kvelb. Ale musí to bejt ráno ve volnym dnu, kdy si jdou domorodci jen pro rohlik a mlíko a NEPOKRAČUJOU do práce.

To je totiž strašně důležitý! 

Když jdete do práce, tak se oblíknete se, aby vám to slušelo a aby vám bylo pohodlno.

Když jdete ráno ve volnej den pro mlíko a rohlíky a nepokračujete dál do práce, oblíknete se tak, aby vám bylo jen pohodlno. A tím vlastně "děláte módu". A možná se nevědomě stáváte trendsetterem.

Tak třeba já dneska ráno.

Tričko s nápisem "cut your hair, save the nature" v oblíbené a trendy podzimní žluté barvě strávilo s mým tělem celou noc a ani po ránu nebylo vyměněno za nové. Ne, že bych byl prase - jen tím vyjadřuju můj vztah k přírodě (šetřim vodu na praní a envájrement nezasírám odpadem z gelu na praní).

Přes trendy žluté triko jsem přehodil mikinu utkanou dospělýma lidma z konopných vláken v barvě dnešního dne. Tedy šedivou. Došlo k zajímavému propojení kontrastů spodní žluté v triku "cut your hair" a šedé až myšímikiny nešité zneužívanými dětmi někde v Číně. Kapuca mikiny je navíc vyplněná krátkým hnědým střiženým plyšem (Chanel by určitě napsala "sametem"), který vhodně doplňuje mojí bezvlasou hlavu.

V přímé kontrastu s nudným oblečením horní části těla jel spodek. Flanelové HM pyžamové kalhoty vytažené nad boky tak, aby jejich dolní konce odhalily kotníky, dávaly celému outfitu takovou vesnickou provokativnost, frivolnost a až frackovitou drzost. Volně do spodní části těla splývají už od jejich, do gumy, nahnaného pasu. Všité kapsy se mohou u pyžamových kalhot zdát k ničemu, ale pokud se ty samé kalhoty stanou součástí fashion weekového outfitu na malé vesnici, mají své jasné opodstatnění - klíče od domu, peníze na rohlíky.

Vzhledem k tomu, že se za svoje kotníky nemusim zatim ještě tak moc stydět, jsem z outfitu - jako správný progresivní stylista - vyloučil ponožky. No...ok...nejsem progresivni stylista, jsem líný prase se ráno předehnout a ponožky natáhnout. Takže "boss ky outfit".

Už už jsem chtěl vyrazit na cat walk všech našich vesnickejch koček, a před vchodem do zahrady jsem si všimnul, že Stella stojí pořád v chodbě a ven se jí nechce. To znamená jediné. Prší.

Bylo tedy nutné outfit vhodně doplnit svrchníkem tak, aby jeho struktura, střih i barva ladily s:

- žlutým nočním tričkem "cut your hair"

- myšímikinou šedivkou s kapucou se střiženým plyšem

- hnědobéžovokostkovanejma pyžamovejma kalhotama od HM

a...a to jsem ještě shora nepopsal - letitejma zelenejma najkama, který už nosim jen při sekání trávníku v zahradě a ze kterejch mi u pravý boty leze palec.

Můj módní jemnocit poslal ruce k věšáku, na kterém visí stará neutrálně modrá bunda, ze které mi včera ulítly v jeden moment dva knoflíky. Modrá tulácká silonová bunda padla do outfitu jako "ušitá".

Hlavu jsem ještě "dozdobil" něčím, co z dáli může vypadat jako ustřiženej a sešitej kus starýho nalezenýho šedivýho trička a ten jsem si napálil na palici tak, jak mi dovolovala moje aktuální stále ještě rozespalost.

Na trendy plátěné tašce pověšené přes rameno jsem měl nápis o tom, jak se mi zatoulaly ponožky a že mému starému svetru je ve skříni smutno. Tašku jsem v kvelbu HM dostal k nákupu těch pyžamovejch kalhot.

A vyrazili jsme.

Stella si mě ani nevšimla. Je zvyklá.

Paní s kárkou, jedoucí s kopce proti mě dolů, ale udělala cca 40 metrů přede mnou pořádnou objížďku a s velkým zájmem si mě prohlížela, když jsme se míjeli.

V krámě dvě malé děti přestaly kousat housku a dvě větší slečny stojící ve frontě u kasy protočily oči v rychlosti protáčení švestiček, jablíček a banánků v hracích automatech.

Kráječ salámů se na mě při své nudné práci (dvacet šunky, deset turisty, dva vídeňský, patnáct gothaje, kousek paštiky, dva plátky tlačenky, jelita dvě tři, učnovský - půl kila, anglickou tak na prošpikování králíka, deset čoríza, atd) usmál s radostí hned dvakrát a zeptal se mě, jestli venku prší. Ptal se vietčeštinou a já, módně pochystán, jsem měl skoro chuť mu odpovědět francouzsky. Znělo by to takhle: "Venku prči? Oui, mais seulement un petit pluie..."

Sousedka, kterou jsem pozdravil u regálu s mlíkem, reagovala celkem vlažně. A to jsme spolu před týdnem tancovali, já v indiánským, ona jako kočička, na helouvínským mejdanu.... "Počkej", řekla po chvíli, "já tě hned nepoznala".

A pak jsem už stál na cat walku před kasou spolu s dalšími modelkami a modely Středokluckého fashion weeku. Přes tepláky dlouhý kabáty a holiny na vostro byly běžné. U některých outfitů se objevovaly pletené rukavice a ženy hlavy zdobily hučky různých barev a struktur. Boty... snad ze všech možných etap lidského vývoje. A pár různě kolorovaných deštníčků se objevilo. Ta nejodvážnější přišla v teplákách a stříbrných páskových botech vyplněných pletenejma ponožkama. Asi před chvílí dorazila z nějakýho candrbálu a v otázce stavby outfitu pro nákup rohlíků a mlíka postupovala podobně jako já.

Vivienne i Chanel by chrochtaly blahem. Tolik původnosti, odvahy, nemyslitelných kombinací by nezahlídli v Paříži, Milánu, New Yorku ani v Šanghaji.

Když jsem s nákupem v tašce vylez před kvelb, Stella se tulila k paní, která na první pohled nevypadala jako odsud, ale jako z filmu. Francouzského. Noir. Kostýmek, klobouček, elegantní plášť a echtovní kabelka svíraná dlaněmi obalenými v černě sametové rukavičky. Chyběl už jen černý závojíček dramaticky kryjící obličej.

Ale díky neexistenci černého dramatického závojíčku jsem viděl do očí i tváří té, ke které se tulila Stella.

"Vy jste odsud?", dívala se na mě nevěřícně a mně udělalo dobře, že to poznala i přes to, jak extravagantně jsem byl oblečený.

"Ano.", odpověděl jsem." Ale jen krátce.", upřesnil jsem a odvolal k sobě Stellu.

"A Červenkovi bydlej kde?", ptala se dáma z filmu "Noir" dál.

"Ty s těma olejema?", posunul jsem si při otázce čepici z ustřiženého trika výš nad obočí a získal tím pohybem jisto jistě výzor vesnickýho pohunka v pyžamu a bundě.

"Ano, ti.", zaradovala se dáma.

"Tak to musíte támhle ke kostelu", ukázal jsem rukou na věž našeho božího stánku, "a pak po hlavní dolu a tam už uvidíte ceduli na vratech."

Stella už chtěla jít domu, mě studily kotníky, ale paní stála a nikam neodcházela.

Bylo mi blbý se otočit a jít, i když už věděla, co potřebovala.

"A nevíte, jestli jsou doma?", padla další otázka.

Mžení se měnilo v deštík. Výraznější. Mokřejší. Nepříjemnější a navíc ohrožující stav mého out fitu.

"To fakt nevim. Já bydlim na opačnym konci než oni. U plovárny.", odpověděl jsem slušně.

Paní udivením pozvedla obě obočí.

"Vy bydlíte v tom bývalém panském sídle? Ne po vídejte.....", plula jí z pusy slova hodně hodně pomalu. Prohlížela si mě a vrtěla hlavou.

"Jo jo, já se tam starám o trávník.", zahnal jsem její pochybnosti a zbavil ji tak traumat z přemejšlení, jak může takovej vandrák s psem na volno bydlet v panskym sídle.

"Tak ať se vám daří a ať jste zdravý a děkuju za radu." řekla francouzsky vypadající dáma česky a naštelovala se směrem ke kostelu. 

A model v pyžamu, s mokrym hadrem na hlavě a krájenym salámem v tašce na opuštěné ponožky kráčel po boku se psem s kopce dolu a mířil do panského sídla posnídat kafe s mlíkem a suchou houskou.

P.S. omlouvám se, že jsem dnešní blog nevěnoval 17. listopadu tak, jak o něm píší jiní blogeři. Můj letošní 17. listopad měl jinej šmrnc.