Na kolotoči neuhnete...

Pokaždý, když do města zavítala pouť, bylo důležité: vyžebrat od rodičů co nejvíc peněz a skamarádit se s někým od kolotočů. Klasickej marketing - mít kapitál a kontakty se vyplatí.

Jednou z hlavních starostí dětí na jaře je přecpat se cukrovou vatou a žužu, vystřelit gumovou vopičku na gumě a prolítnou se vzduchem na řetízáku.

Všechny poutě jsou nezapomenutelné, některé z poutí ale mají to výsostné právo, že se vám příběhy z ní vynoří z hlavy pokaždé, když člověk zahlédne houpajdy, horskou dráhu nebo jen chuchvalec cukru napíchnutej na špejli.

Hanička byla krásná holka s lesklýma culíkama a pionýrským šátkem. Dalibor byl fajnovej cikán ve svetru po ségře a já nosil kožíšek zděděný po sestřenici Renatě. Byly jsme nepřehlédnutelnou trojkou tvořenou jednou holkou a dvěma na první pohled fešnými transsexuály...

V ten den jsme po vyučování ve školní jídelně vyměnili růžové stravenky za talíře plné vepřového v mrkvi. Obsah talířů jsme všichni tři nalili natotata do pusy a vyrazili na plácek ke kostelu a v kapsách nám cinkali kačky a trojkačky a pětikačky a celou cestou ke kolotočům jsme počítali, co všechno si dovolíme a užijeme. V kapsách kalhot pár mincí a v hlavě plány na let do kosmu.

V maringotce střelnice, která patřila mamince naší nové "výhodné" kamarádky Pavlínky, jsme nechali školní brašny a paní Střelená nás nechala zadara vystřelit na růže pro Haničku. Já měl vždycky oko z Kašparový krávy a tak krepovou růži dostala Hanička od Dalibora. Abych nepřišel o šanci získat Hanku pro sebe, koupil jsem hned vedle střelnice každýmu z nás jednu cukrovou vatu. Za kačku pade jsme v tu chvíli drželi prstama špejle s dvěma bílejma a jedním růžovým přesladkým potěšením. Hanička vatu slušne odkusovala od klacíku a my s Daliborem jsme pomocí prstů uplácali cukrovou hmotu do malé kuličky, do které se dalo kousat a cukr vrzal mezi zubama jako cvrček na letní louce.

Pak jsme si dopřáli duhové žužu! Další dávka cukru vybudila už tak bujné představy o všem, co je na pouti ještě před námi. 

Huby jsme měli slepený cukrem a u kolotoče byla fronta dlouhá jako každá fronta před kvelbama tý doby. Cukr bylo třeba spláchnout, aby nám pusy nezalepil pro chvíle, kdy je třeba při jízdě na řetízkáči řvát jak na lesy a pištět a hulákat. Proto jsme společně koupili jednu limču ve velkym kelímku a spravedlivě se o ní rozdělili.

"Musíme se zamotat a pak uvidíte, jakej to bude let.", řekl Dalibor, když jsme všichni tři za sebou sedli na sedátko kolotoče a řetezy, na kterých sedátka visela jsme zamotali jako vánočku před tím, než jí hodíte na plech a šoupenete do trouby.

Kdo alespoň jednou v životě "zamotával" ví, jak obtížné bylo toto zamotání udržet a navíc se spojit s dalším zamotaným sedátkem a udržet tuhle konstalaci do rozjezdu kolotoče.

Ale protože Dalibor ve škole dvakrát propadnul, byl vyšší než my dva s Haničkou a udělanější než já. Díky jeho fyzickým předpokladům jsme se do sebe zamotali všichni tři.

Haniččinu tvář jsem měl na dodech a Daliborovy pevný ruce udržely všechny tři zamotaný sedátka v jednom chumlu.

A pak se řetízák roztočil.

Nejdřív pěkně pomalej rozjezd, kdy špičky napnutých dětských nožišek ještě šouraj o prkna na kontrukci kolotoče a pak ... švuuuunk ... a už jsme byli ve vzduchu. 

Dali nás pořád pevně držel a Hanička se smála a já jí dal pusu a pak nás Dali oba odkop a my s Hankou vyletěli z osy a najednou se naše těla ocitla nad maringotkou, ve který v rohu odpočívaly naše školní tašky.

Obloukem jsme se vrátili k Dalimu a ten zas chytil mě a odkopnul moje sedátko k Haničce, který při letu poletovaly kolem hlavy její culíky a červenej pionýrskej šátek.

Jakmile jsem čapnul madlo Haniččina sedátka, opřel jsem o jeho spodní hranu špičky mých bot a beeeeeeeeeng, Hanka ode mě zase odletěla a točila se přitom letu jako vrtule, ale vůbec při tom nepištěla. Jen mlčela a ve zlomku vteřiny začala zvracet...

Kosmickou rychlostí se ke mně začaly blížit kousky mrkve proložené špalíčky nesežvýkaného vepřového obaleného do cukrové vaty s drobnými kousky rozkousaného žužu!

Na kolotoči neuhnete!

Plesk s blijancem na kožíšek po sestřenici. Plesk s dalším blijancem přímo do ksichtu. A plesk po třetí a na kmíně vařené brambory ze školní jídelny v mých vlasech...

Připadal jsem si jako Luke Skywalker uhýbající před střelami nepřátel. Nebyl jsem ale Luke, byl jsem jen obyčejnej Marek, kterej dostával zásah za zásahem. Že k týhle potupě z ampliónů na pouti zpívala Abba svoje Waterloo bylo víc než příznačné.

Jak moc jsem se celý rok těšil na pouť, tak stejně moc jsem si přál, aby jízdě na poblitoči bylo co nejdříve konec.

Hanka už měla v obličeji barvu hodně vyšisovanýho igelitovýho ubrusu, já byl zblitej od shora do pasu a Dali? Dali se smál a řval na nás: "Ještě. Ještě!!!!"

Každá "radost" má ale svůj konec a konec naší spanilé jízdy zahlásil i klaksón a kruhy kolotoče se začaly zmenšovat a jízda ztrácela drive.

Haničku jsme oba každý z jedné strany podepřeli a opatrně s ní sešli po dřevěných schodech kolotoče dolů a posadili jsme se zase na prkna před střelnicí.

Já poblitej, Hanka poblitá, a Dalibor jako ze žurnálu. K němu mrkev, ani vepřový, ani žužu nedoletěly!

"Mně je blbě.", prozradila nám Hanička něco, co jsme už dávno věděli a nehtíkama odpinkávala z bundy zbytky toho, co na ní uvízlo.

Dali opatrně sundal z krku Haničce pionýrský šátek, otřel jím zbytky blijánků z jejího obličeje a ty pak rozmazal po mém kožíšku po sestřenici ve snaze mě "očistit". Pak vzal Haničce z její ruky pevně drženou špejli s napíchnutou krepákovou růží a tu zasunul do dírky u Hančiny košile a nahradil tak zneužitý pionýrský šátek.

"No vy vypadáte", řekla paní Střelená, když nám třem vracela školní brašny ležící v její maringotce a každýmu z nás dala na cestu domů jedno jo-jo.

A šli jsme domů. Tři siroty s jojem, tři kamarádi, tři děti.

Dneska je Matěje....