Prdět mámě pusou do pupíku

Máma "jen" vařila. Nevyvařovala. "Čas plotny" totiž radši věnovala nám. A po letech poznávám, že plotna prohrávala právem.

Když u nás doma tenkrát v nedělích zavládla "lenora", oběd byl hotovej v cukuletu. Stačilo pár brambor a otvírák na konzervu...

Máma totiž radši po ránu nohou nadzvedla peřinu, abysme pod ní s bráchou mohli skočit a prdět jí pusou do pupíku...

Pod peřinou bylo její teploučko -  její od peří ohřátý dlaně, její rozcuchaný vlasy, její zlatej řetízek na krku, její nocí voňavá noční košile a hlavně její smích, když jsme se na střídačku s bráchou pusou přisávali na její pupík a prděli do něj se vší silou našich klukovských tvářiček.

Peřina na nás třech v tu chvíli polehávala jako chobotnice, protože našich šest, z pod peřiny vyčuhujících nohou, udělalo z hromady peří mořského tvora.

Máma se jako bránila útokům na její pupík, plácala nás po prdelkách a prstama dlaní nám projížděla vlasy a tiskla si nás na její tělo, které nám tolik vonělo láskou!

Rajtovali jsme všichni tři v posteli, kde se máma chvílema radovala s tátou a chvílema brečela do jejich polštářů.

Tiskli jsme se na máminy boky a rámci boje o pupík jsme často nevědomky pohladili pod pyžamem i její prsa. Ty prsa, ze kterých jsme poprvé na světě dostali do pusy jídlo. Ty prsa, kterých jsme si začali "klukovsky všímat" až o pár let později. Máminy prsa, se kterými si hrával náš táta, než jsme z nich dostali najíst.

A pokaždý, POKAŽDÝ, tahle hra končila tak, že máma ležela na zádech uprostřed nás dvou, pevně a přitom hladce držela svejma rukama naše ramínka a dala každýmu pusu do vlasů. 

Leželi jsme spolu všichni tři pod nedělně ranní peřinou, hlavy jsme měli zamotané bojem o mámin pupík, v kuchyni cinkaly hrnky, do kterých babička připravovala nedělní snídaňovou meltu a z obejváku se k nám dostával zvuk televize, před kterou seděl táta.

... a když už bylo hodně pozdě, tak máma často řekla: "K obědu si dáme lančmít a brambory". 

A my jsme s bráchou v posteli vykočili jako čamrdy a postel se stala trampolínou a skákali jsme nad ležícím tělem naší Zoriny a řvali jsme jak na lesy: "Lančmít! Lančmít!"

A máma byla šťastná. Šťastná, že nemusí vyvařovat a že i obyčejnej lančmít nám udělá radost jako celý prázdniny.

Máma totiž radši po ránu nohou nadzvedla peřinu, abysme se pod ní s bráchou mohli skočit a prdět jí pusou do pupíku!