Takovej ten nově poznávanej neohrabanej pohyb, kterej se v průběhu letošního léta u Lindy změní v automaticky přijímanou každodenní záležitost - v chůzi.
Zatím ale Linda tápe a při malých krůčcích se drobnýma dlaničkama snaží zachytit ve vzduchu kolem ní neviditelných věcí. Dlanička vždy sjede níž a níž a kolínka se podlamují a mají tvar tvrdých kolínek, než je hodíte do vařící vody.
Linda tápe. Tápe ve světě, kdy jí při její velikosti živý plot v naší zahradě přijde jako džungle, která mně, pánovi ze sousedství, je sotva do půl stehen.
Sedím na schodech, slunce jako v červenci, kafe zpola dopitý a pozoruju tu novou holku, co se nám úplnou náhodou před rokem a půl ocitla v sousedství.
A za ní stojí maminka, utahaná jako ta plachta, ve které v dávné době nosily ženy seno na zádech. Utahaná a pořád ve střehu. Líp to pro ženský bůh vymyslet nemoh!
A jak to tak při podobnejch situacích bejvá, najednou se mi otevře hlava a z ní nahoru do modra vyletujou vzpomínky.
Kšíry...
To vám byl kdysi takovej dobrej forichtung na děti Lindina věku. Forichtung pro ty malý objevovatele světa a velký přítel tehdejších maminek.
Vlastně nás oblečený explorery provlíkly takovejma koženejma řemínkama, něco jako teď na drobný nebo nóbl pejsky, a na zádíčkách nám to pak seply. Asi nahoře nad tím vším bylo nějaký "rukovítko", aby ho maminky mohly čapnout do ruky. To už nevím. Jen se dohaduju.
No a tyhle kšíry sloužily k tomu, aby nás matky měly v dobách prvních kroků pořád v ruce. Doslova a do písmene.
Takže maminky děti tenkrát tak trochu venčily...
Vyšli jsme do parku.
Bílé botičky (dodnes někde dobře schované - s mámou o nich často mluvíme, že někde musej bejt, ale ještě jsme je nenašli...) okopané na špičkách, kostkovaný kalhoty s laclem, bilej rolák a přes to všechno kšíry.
Najednou mě něco nadpozemského postavilo na nohy a nutilo k chůzi. Matka se rozhodla si vyjít.
Co na tom, že jsem to netušil a najednou jsem levitoval? Jak mi tohle někdo vysvětlí, když je mi trochu přes rok?
Nicméně jsme vyšli, teda já vylétl a najednou jsem byl na chodníku zvednut a pruhy přechodu podemnou poletovaly v rytmu kroků a máminných podpatků. Přechod pro chodce jsem doslova přeletěl.
A pak park...
A tam spoustu dalších maminek a přikšírovaných dětí, stojích sem tam na obou nohách, více na jedné a ne málo bylo těch, které nohy v klidu pokrčily, protože se maminka zakecala a z dítěte na kšírách se stala těžká nákupní taška. Toho ale maminka nedbala, páč si potřebovala popovídat s jinou maminkou s jiným přikšírovaným dítětem v ruce.
A maminky se potkávaly a my jejich děti taky a někdy jsme kolem sebe jen tak proletěli jako motýlci na kšandě, jindy se mámy zastavily a my jsme se jim přikšírovaný motali kolem nohou.
A po chvíli zase najednou vzlet...máma pospíchala...a pak pic...přílet na pískoviště a máma odchází směrem k lavičce u něj a já se začnu hrabat v písku.
---
... a pak si sedejte po úklidovym dnu na zahradu a pozorujte malý dítě, co se učí chodit. V našich hlavách jsou fakt zázraky. Potřebujeme ale klíče k nim. Začněte třeba pozorováním malých dětí.