Muž i na pokraji nervového zhroucení

Někdy může být nerozhodnost až roztomile nakažlivá. Nikdy by ale k nerozhodnosti nemělo docházet ve frontách u kasy v obchodě s oblečením!

Vím, že bych se měl naučit nespěchat. První lekce "nespěchání" už probíhají, ale pořád jsem začátečníkem, který po chvilce, kdy ho cokoliv zbrzdí, začne zlehounka podupávat na místě a rozhlížet se kolem sebe ve snaze najít nějaký záchranný bod. Takový bod, který bude příslibem dalšího rozpohybování.

Netuším proč, ale zřejmě z důvodů šetření nákladů, byla v onom obchodě, kde jsem stál ve frontě u kasy, vypnutá klimatizace.

My všichni, uvnitř obchodu ploužící se, jsme měli pocit, že jsme se ocitli v nějaké divné sauně, ve které se nesundává oblečení. Hlavy jsme měli mokré, jako bychom právě vylezli ze sprchy, těla zmožená jako po pochodu Praha - Prčice, v rukách nové hadry, do kterých se utřít nebylo možné, i když hodně lákavé. A z reproduktorů nás - podle hlasu - nějaký mladý klučina optimisticky vyzýval: když nemůžeš, přidej víc!

Vzduch se ani nehnul a fronta u kasy se chovala stejně.

"Vy jste tam ještě měli takovou béž.", slyším z úst ženy, která byla na řadě a vršila ke kase jeden kus oblečení za druhým.

Obsluha kasy kývla a čtečkou kódů projížděla kódy na visačkách.

"Myslíte se, že by ke mně ta béž šla?", nenechala se zákaznice odbýt pouhým pokývnutím hlavy. "Že bych ten cardigan mohla kombinovat s touhle halenkou?", zvedla do úrovně očí paní pokladní zákaznice jeden z hadrů a začala jím mávat. Vytvořila tím máváním slabounký záchvěv větru, který se alespoň na pikosekundu dostal až k mému ksichtu. Ale opravdu jen na pikosekundu.

"Béž bych nedoporučovala.", ozvala se najednou dosud mlčící, plně se potící paní pokladní. "Máme ještě takovej bleďounce modrej. A ten by k vám šel líp a dokonale bude ladit právě s tou bílou halenkou.", poradila odborně.

"Myslíte? Já vám nevim.", zasekla se v nedbalkách zákaznice. "Mně bledě modrá moc nepomáhá k tónu obličeje. Jak jsem světlá, tak se v bleděmodré úplně ztrácím."

Podupávám a rozhlížím se. Záchranný bod nikde!

"To byste ale neměla teda brát tu bílou halenku.", zareaguje prodavačka a k mému údivu dodá: "Je tam ještě taková zelinkavá. Já vám ji přinesu.", řekna a odchází od kasy, aby ji přinesla.

Tři minuty trvají jako půlrok.

Zákaznice u kasy se opře o pult, otočí svůj obličej směrem k dlouhé frontě, ve které stojím, celkem nežensky si odfrkne a předloktím stáhne z obličeje nejen na něm vyskočený pot, ale i podstatnou část make upu. Vypadá trochu jako zombie a trochu jako člověk s nedokonalou pigmentací.

"Tady jí máme", mává pokladní halenkou, "a vzala jsem k ní i ten cardigan", zvedne druhou ruku a v ní třímá svetřík lehký jako obláček v bledě modré barvě.

"Není to moc?", zapátrá v další neznámé zákaznice a já cítím, jak mi čůrek potu mezi lopatkami na zádech začíná stékat víte kam.

"Ale kdepak. Podívejte se.", začne zručná pokladní skládat halenku dovnitř cardiganu. Nejdříve tu bílou, poté tu zelinkavou. Rozdíl mezi tónováním přes slaný pot, který mi začal okupovat oči, nevidím.

Paní zákaznice se vrtí a vrtět se začíná celá fronta.

"Není tu ještě nějaká další pokladní", ptám se mile, jako bych krájel z trouby vytažený voňavý štrúdl.

"Má pauzu na oběd.", dostane se mi opovědi a zároveň sdělení, že se fronta jen tak nerozpohybuje.

Potím se víc, protože duše křičí a pusa zůstává zamčená.

"Já vám nevím", pokračuje dál zákaznice. "Ta bílá je taková něžná, ale nejde mi k obličeji. Ta zelinkavá je taková nezvyklá, ještě jsem nic v podobný barvě nenosila. Hodí se k ní ten bledě modrej cardigan? Víte, bledě modrá mi taky nesvědčí a už mám tu sukni. Můžete jí, když tak, zase z tý kasy vyndat, kdybych se rozhodla pro tu zelinkavou halenku? Vona by se k ní ta horčičná sukně moc nehodila, si myslim. Co myslíte?"

"...když nemůžeš, přidej víc, zařvi prostě z plných plic: slovo nejde, neexistuje", zpívá si panáček v rádiu a slovo "nejde" paní pokladní také nezná.

"Tak jí vytáhneme a mohla byste si místo ní vzít tu pískovou.", navrhne pokladní a už se štimuje, že pro ní "skočí"...

"Ale to je béž, ta písková, ne? Víte, ke mně béž nejde.", zmarní snahy pokladní paní zákaznice.

"Tak tam teda necháme tu hořčičnou?", mrkne mokrým okem na zákaznici pokladní. "Ale...možná jste přehlédla naší dnešní akci. Když si vezmete tu bílou, další halenku z nabídky máte s padesáti procentní slevou."

To nééééééééééé! Křičím sám sobě do těla.

"Jakoukoliv halenku?", zbystří zákaznice a nás ve frontě polije další dávka potu.

"Ne, jenom támhle ty.", ukáže pokladní ke štendru kousek od nás.

Paní zákaznice se ke štendru vydá na vlastní pěst.

....slovo nejde, neexistuje!

"A tuhle", mává jednou halenkou jako praporem, "máte v mý velikosti?"

Od kasy odchází i pokladní.

V mé ruce držené triko se promění v ručník. Položím si ho na oholenou hlavou, čapnu pravou rukou a stáhnu pot z mé hlavy od temene až k bradě.

Od štendru mezitím zpět ke kase dorazí pokladní i zákaznice. Vybranou halenku ve slevě začínají přímo na pultě kombinovat s bledě modrým cardiganem.

"Noooo....", kývna uznale zákaznice hlavou, "tohle se mi už hodně líbí."

Huráááááááááááááááááááááááááá!

"Jen se bojim, aby mě ten střih netáh přes prsa. Mně skoro všechno táhne přes prsa. Já bych si to vyzkoušela, jo?"

Néééééééééééééééééééééééééééé!

"Ano, vyzkoušejte, máme čas.", řekne bohorovně pokladní a paní vezme do ruky prapor halenku a odchází do kabinky. "To bude hned", řekne při odchodu lidem ve frontě, "já si to musím vyzkoušet."

Triko proměněné v ručník se dalším otřením hlavy změní v hodně mokrej ručník!

Zákaznice se vrátí a halenka jí přes prsa viditelně opravdu táhne. Spláclá prsa pod halenkou jako prsa opravdu nevypadají.

"Tak vidíte, táhne. Já se jdu převlíct a pověsim tu halenku zpátky, ju?", mizí zákaznice zase v kabince a paní pokladní stojí za kasou a vypadá, jako by jí právě polili kýblem vody.

Fronta zatím narostla o pár pořádných metrů.

Po návratu paní zákaznice z kabinky nešlo přehlédnout zbytek papírového kapesníku uvízlého na jejím čele.

"Máte tam papírek.", řekne pokladní a ukazuje na čelo zákaznice.

Ta si rukou přejede čelo a papírek zmizí. Vypadá to jako kouzlo, ale kouzla s mizejícími míčky a kapesníky známe všichni moc dobře...

"Tak jak? Jak jste se rozhodla?", začíná pokladní kopat za tým fronty.

"Já vám nevim. Mohla byste dát ještě k sobě tu hořčičnou sukni s tou bílou halenkou a bledě modrým svetříkem.", pronese zákaznice další požadavek.

Můj trikoručník začíná opět plnit svoji funkci.

Pokladni na pult vyskládá požadované.

Zákaznice si celek prohlíží, zapíná a rozepíná knoflíčky na cardiganu a rovná cípy hořčičné sukně. Pokyvuje u toho hlavou ze strany na stranu a přemýšlí.

Potíme se jako svině - jak by řekla moje máma.

"Já mám doma," řekne zákaznice v době pozorování sestaveného outfitu, "ještě takovej pruhovanej svetřík. Přivezla jsem si ho ze Švýcarska a zatím ho moc nenosím. Myslíte, že by se ten proužek hodil k tý sukni?", ponouká k dalším úvahám pokladní.

"Jakej má ten svetřík barvu?", ptá se empatická paní za kasou.

"Žlutej.", odpoví jednoslovně zákaznice. "Co myslíte?"

"Žlutá k hořčičné sedí, ale záleží na odstínu. Ale hodil by se určitě k tý zelinkavý halence, k týhle.", zvedne kus oblečení, které barvou připomíná v letních hicech kvetoucí hladinu zašlýho rybníka.

"Ale zelinkavá...", ozve se opět zákaznice, "mi nesedí."

Už fakt nemůžu. Klimatizace furt nefachčí, kolegyně furt obědvá, trikem už mokrou hlavu neutřu a v rádiu píseň o tom, že slovo nejde - neexistuje, vystřídá hlášení o tom, jak na Moravě prší.

"Počkejte chvilinku, ju?", řekne zákaznice a z kabelky vytahuje mobil.

"Helenko, ahoj, tady Majka. Jsem v tom háemku, jak jsi řikala a nevim, co si počít. A tak ti volám, ju?"

Všichni z fronty na zákaznici koukáme tak, jako by se před námi objevilo zjevení z Lurd.

"Mám tady před sebou několik možností a nevím si rady. Co myslíš? Půjde ten můj pruhovanej žlutej svetřík k zelinkavý halence?"

Paní zákaznice chvíli poslouchá slova Helenky, která mi ostatní neslyšíme.

"Myslíš?", řekne po chvilce s výrazným otazníkem za slovem myslíš. "A hořčičná sukně k tomu?"

Zase ticho slov, která slyší jen Majka.

"No jasně", slyšíme po pár sekundách, "to bude nejlepší. Takže zejtra po kafíčku sem zajdeme, ju? A jak se jinak máš, Helenko?"

Zase chvíli ticho a pak, snad díky nějaké boží prozřetelnosti, zákaznice mluví do telefonu dál: "Já tady asi, Helenko, zdržuju. Tak to teď ukončím, ju a uvidíme se zítra. Pa pa.", vypípne mobil a zastrčí ho zpět do kabelky.

"Tak.", řekne zákaznice spokojeně. "Já si to dneska nevezmu, ale příjdu zítra s přítelkyní a ona mi poradí, ju? Nahledanou.", čapne zákaznice kabelu a líně odchází od kasy saunou ven do ještě většího hicu.

Empatická paní pokladní skládá na pultu jeden nevybraný kousek za druhým, usmívá se u toho, pot jí kape na skládané oblečení a z oběda přichází napapaná paní kolegyně.

"Další.", mrkne na mě.

Položím na pult mokré triko a svazek ponožek.

"Ježiši kriste, co ste s tim dělal?", odhodí po načtení kódu s odporem mokré triko zpět na pult a vezme si ode mě peníze.

"Táhlo mi to při zkoušení v kabince přes prsa, tak se to trochu zamokřilo.", odpovím v náladě diskuze předchozí zákaznice s pokladní, přebírám mokré triko a suché ponožky a mizím z kšeftu. Z rádia ještě zaslechnu, že ochlazení nemůžeme v Česku s výhledem na příští týden očekávat.

Zaplať pánbu, že mám to nový mokrý triko...