Mohlo by vás to zabít!

Když do vagónu metra nastoupí dvě ženy, které vypadají jako marschmallow, strašně si přejete, aby si sedly vedle vás.

Vedra nás téměř bez rozloučení opustila ze dne na den. Rázem se ze světa poztrácely ženské šaty lehké jako sny a nahradily je džíny, které ženské nohy kryjí, místo aby byly vystavovány na obdiv.

Dvě dámy, které se do vagónu vřítily na stanici Muzeum, ale vale horkým dnům rozhodně nedaly.

Vypadaly jako marchmellow. Takový ty nadýchaný bonbónky z umělé hmoty v barvách, které můžou milovat pouze děti a několik malířů naivního umění.

Představte si cca 80 kg bonbón se dvěma špejlema místo nohou, pokrytý šatičkama, na které látku utkali pavoučci z celé střední Evropy. Musela to bejt fuška, ale dopadlo to. Zápěstí obou žen cinkalo a klinkalo sadou několika sad náramků s různými přívěsky a chřastidýlky. Nehty na prstech u rukou byly dlouhé jako běžkařské podkolenky a růžové byly jako sny všech žen o jejich manželech, milencích a nezdárných dětech.

Jehly na botičkách obou marsmellow nebyly svou výškou příliš vzdálené výšce Petřínské rozhledny a nárazy těl obou dam při chůzi fajnově rozhejbávaly všechno to, co kryly ony šatečky. Jako by se puding rozhodl chodit.

Jedna z těch dvou dotáhla image do absolutna tím, že si u kadeřníka nechala na hlavu posadit pořádnou porci růžové vaty prodávané na poutích.

Bonbónky se usadily vedle mě, lokomotiva jemně trhla celým vlakem a příběh se dal do pohybu.

"Zaplať pánbu je to za náma, Doris. Já je miluju, ale dva měsíce jsou, i s malejma přestávkama, fakt moc." komentovala něco ta s růžovou vatou namísto vlasů a z kabely posazené na klíně před břichánkem vytáhla paklík žvejkaček. Jednu vsunula mezi rty opatřené reflexivní oranžovou rtěnkou a další nabídla své kamarádce. "Ještě tejden a spolkne je zase škola.", dodala.

"Mně to povídej...", přitakala druhá žvejkající. "Babi, kam pudeme? Babi, koupíš meloun? Babi, proč nemůžeme jít na koupaliště? Babi, poškrábej mi záda. Já ti, holka, neměla vůbec čas sama na sebe. Mladý mi je vždycky prskli, dali mi pusu, řekli dík a zmizeli. Když společně odjeli na dovolenou, nemusela jsem ani do lázní. Úplně stačilo bejt doma sama."

Dorazili jsme na Můstek. Vagón spolkl další dávku cestujících a před nás se postavil chlap jako dvě hory. V obou rukách igelitky po okraj narvaný žrádlem, který z plastu doslova přetejkalo. Stejně tak protejkal pot z jeho těla skrz na těsno navlečené polo triko. Zhmotnělý symbol pneumatik Michelin.

Bonbónky se při pohledu na zástupce mužského pohlaví zašklebily a ta s růžovou vatou na hlavince jemně špičkou boty odsunula kousek stranou tašku, kterou pan Michelin usadil k jejím chodidlům. 

"A furt by něco žrali, že jo, Ivanko?", poznamenala Doris.

"Něco, ale ne všechno! Housky jsem naposled kupovala do velikonoční nádivky, ale teď přes léto jsem si připadala jako pekárna. Deset housek denně, copak je to normální? Zkusila jsem jim párkrát dát k jídlu salát, ale pokaždý se mě zeptali, co bude k němu?", pouštěla z pusy poznatky o výživě vnuků Ivanka. "Moh byste si tašky dát trochu bokem?", požádala pana Michelina na závěr své řeči o futrování vnoučat.

"Pardón.", poznamenal brumendem Michelin a jednu z tašek vzal do rukou, přetáhl ji nahoru k tyči, které se zachytil. Od té chvíle se taška plná jídla klimbala nad našima hlavama jako kabina lanovky mířící na Lomnický štít.

"Až dneska jsem měla čas dojít k Olince, aby mi udělal hlavu.", pronesla blaženě Ivanka a hřbetem dlaně se otřela o cukrovou vatu usazenou nad čelem.

Vlak nečekaně přibrzdil, a to neměl pan strojvedoucí dělat. Zřejmě přibrzděním předešel nějaké vážné nehodě, ale to, co nastalo, překonalo jakákoliv jiná neštěstí.

Slabý igelit tašky, visící nad našimi hlavami, se protrhl...

V okamžiku jsem měl na klíně krabičku se zubní pastou, Doris se od jejího ramene odrazila dvě jablka a do Ivančiný růžový vaty padla plastová krabička s nějakým majonézovým salátem. Naštěstí se neotevřela!

Zbytek obsahu tašky se vysypal k našim nohám a Michelinovi zůstal v ruce cár umělé hmoty, který se chvěl strachem z toho všeho vykonaného.

"No, čoveče, co to tady děláte?", vykřikla Ivanka a z vlasů rukou vytáhla krabičku salátu.

"To ne já, to ta taška, pardón.", zabručel zase Michelin, otočil se zády k nám a v předklonu, když sbíral celý to na zem popadaný neštěstí, nám nabídl ne zrovna sexy pohled na jeho řitní čárku, která z kalhot vyjela na světlo bóží.

"A eště tohle!", vyjekla Doris při pohledu na Michelinovo pozadí.

Michelin, nedbajíc psychické újmy způsobené vyjetím jeho zadku z kalhot, začal chodidlama srhnovat ostatní věci napadané na zem. Z pod mých nohou jsem vytáhl dvě balení anglické slaniny a pytlík rejže. Poté jsem sáhnul do brašny, v ní nahmatal tašku, kterou s sebou nosím pro "co kdyby" a tu jsem Michelinovi potichu podal. Stejně potichu Michelin tašku vzal a poděkoval pouze svým pohledem. 

Dojeli jsme na Staroměstskou.

Dav namačkenej ve vagónu se solidárně rozestoupil a Michelin s lehkým vztekem začal do mojí tašky házet všechno to, co z jiné tašky vypadlo. Funěl u toho, potil se a měl všeho plný zuby, ačkoliv jídlo bylo ještě stále zabaleno...

"No, s majonézou...", podala Ivanka po přečtení etikety nápisu na krabičce salát panu Michelinovi, "to byste fakt při vaší váze neměl. Mohlo by vás to zabít.", dodala s respektem a jala se dlaní napravovat paseku, kterou jí v účesu od Olinky způsobila ona krabička.

"Pardón.", zopakoval zase Michelin a opatrně krabičku převzal. Já k ní poté přidal ještě zubní pastu, kterou jsem měl pořád v klíně.

"Pardón? To je všechno, co řeknete? Pardón? S váma bych teda hypotéku mít nechtěla." rejpla si Ivanka.

Žena, která do té chvíle postávala kus od nás, předala Michelinovi dvě jablka, která se zakutálela až k jejím nohám a tím byl nákup migrující z igelitové tašky do tašky ode mě ukončen.

"Pardón, viď?", sekla slovem Doris směrem k Ivance tak, aby to Michelin zaslechl do posledního písmene.

Vlak jemně přibrzdil před vjezdem do Hradčanské.

Michelin se nadechl, řádně se rozkročil, sebral obě tašky a hodně nahlas pronesl. "Pardón, babičky. Takhle je to lepší?" a počkal si, až se dveře otevřely a rázně k nim vykročil. "A vám děkuju za tašku. Až se zase někdy potkáme, tak vám ji vrátím. S flaškou vína. Díky moc.", dořekl a zmizel z vagónu.

Zkoprnělé marshmellow babičky ani necekly. Dokonce přestaly i žvýkat a na Dejvický obě vystoupily. Dva bonbónky, jeden s pocuchanou vatou na hlavě, se po perónu stanice při chůzi opět rozklepaly jako puding.

---

"To je vaše?", zeptala se mě mladá holka, která si sedla na uvolněné místo vedle. V ruce měla pytlík s lískovými oříšky v mléčné čokoládě.

"Jo.", zalhal jsem, pytlík převzal, roztrhl a nabídl jí trošku toho sladkýho potěšení. Následně jsem do dlaně nasypal několik kuliček a hodil je do huby. Ta slast...