Nikdy se mi nežilo tak skvěle, jako za normalizace

Byly to vskutku krásné roky pro život. Takové jednoduché, všeho byl dostatek, cestovali jsme po celém světě a svobodou slova jsme žili den po dni... 

Nevěříte? Vezmu tedy to vzpomínání pěkně od podlahy, respektive "od rána do večera".

V první kapitole vzpomínání se vrátím do let, kdy jsem byl malej kluk a navštěvoval základní školu (1970 - 1979) v Moskevské ulici, kterou řídila Ruska Paša Zvěrinová. (základní škola v Ústí nad Labem).

Ráno nám babička namazala chleba máslem a ke snídani nám k tomu z rádia po drátě kdosi oznamoval stav vody na českých tocích. Sice jsem nikdy nepochopil, proč mám vědět přesná data o průtoku vody v Ostravici, ale na druhou stranu nám toto tehdejší hlášení přinášelo více klidu, než hlášení ze sjezdu KSČ oznamující překročení plánů výroby už ve čtvrtém roku aktuálního pětiletého hospodářského plánu.

Do školy jsem si nemohl obléknout tričko poslané v balíku ze "západu" (samozřejmě kontrolovaným našimi strážci pořádku), ale nasoukal jsem se do košile ze škrábavé látky z Otavanu Třeboň a namísto adidasek jsem si na nohy natáhnul polobotky z barexu vyrobené v Gotwaldově (i když jsme věděli, že šlo o Zlín). Ještě než jsem vypad ze dveří bytu, nezapomněla babička připomenout, ať nikde nevykládám to, o čem jsem se telefonicky bavil se strejdou, se kterým jsem se nemohl jako synovec bavit normálně tváří v tvář, protože emigroval.

Cestou do školy jsem v parku minul monumentální pomník sovětským osvoboditelům, u jehož paty začátkem května postávaly jiné děti - oblečené do krojů s rudými šátky kolem krků. Stály tam čestnou stráž, při které salutovaly. Kromě pomníku jsem míjel i různé nástěnky uličních výborů a spolku ROH, kde se na mě z fotografií usmívali ti, kteří byli hrdiny socialistické práce.

Ve škole jsem po vyběhnutí ze šaten běžel kolem původní klasické třídy, která byla změněna na "Síň bojových tradic". V ní byly na jednom místě píchnuty do podstavce sovětský a československý prapor, u kterého děti - jiskry a pionýři - skládali sliby plné slov o lásce k vlasti, komunistickému zřízení a Sovětskému svazu. Ve vitríně byly uloženy malé urničky prsti z míst jako Sokolovo, Banská Bystrica, Stalingrad a dalších míst, ve kterých probíhaly kruté boje II. světové války, jak nám každý rok opakovali partyzáni a komunističtí činitelé v rámci oslav 9. května. Že část Československa osvobodila i americká armáda nikde ani slovo.

V rámci vyučování jsme jeli matiku, češtinu, dějepis (lehce v některých letech upravený a často k některým létum mlčící, nebo úplně zkreslující) a další potřebné předměty. Velkou pozornost ale dávala strana i výuce (branná výuka) toho, jak si máme na nohy natáhnout igelitový pytlíky a lehnout si hlavou od epicentra atomového výbuchu, který na nás - socialistický tábor - chystají imperialististé v zemi, odkud jsme domů dostávali kakao, oblečení a později i nějakou tu elektroniku. 

Když škola skončila, šel jsem "o" do školní jídelny a pak naproti mámě k vrátnici fabriky, kde každý socialisticky žijící a ve fabrice pracující musel ukazovat obsah tašky, kterou kontrolovali většinou pánové ve věku Aloise Jiráska s klimbající se pistolí upevněné na řemenu opasku.

Cestou domů se máma v obchodě pokoušela nakoupit málo sehnatelné, avšak v jinak shnilé kapitalistické společnosti běžné věci - menstruační vložky (ženy v socialistické táboře zřejmě tolik nemenstruovaly), exotické ovoce (jabka byly fajn, ale mandarinka je přece jen něco jinýho, než Fidelem doručené kubánské pomeranče, které nebylo možné ani oloupat, natož sníst). Sháněli jsme i záplaty na duše jízdního kola a lepidla k nim, film do fotoaparátu nebo játra k večeři. Toho, co nebylo, bylo mnohem víc, ale kdo by se nad tím tenkrát pozastavoval.

Odpoledne jsem vyšli s babičkou a mámou do parku, ženský si povídaly na lavičkách a děti si hrály ve stínu obrovské sochy udatného ruského osvoboditele. Běda ale, když jsme jako malí doskotačili moc blízko k věncům upletených z rudých umělých karafiátů se stuhami popsanými zlatými vzkazy. To jsme byli okřiknuti dalšími podobnými těm ve vrátnicích a maminky nás řvoucí tahaly pryč z piedestálu.

Po večeři jsme doma pustili televizi, poslechli jsme si zase další slova o úspěších budování socialismu, o skvělých sportovních výsledcích atletů Albánie a když jsme byly jako děti hodný, mohly jsme se podívat na poutavý bulharský film ze současnosti.

A tak šly dny za dnem. Nástěnky, hvězdy, kontroly obyčejných lidí, fronty v krámech, komíny kouřící o život (doslova), plnění pětiletek a frenetické tleskání na sjezdech jediné a v pravdě poctivé demokratické síly v naší socialistické vlasti.

Byl jsem dítě a tak jsem řešil to, co dítěti náleží.

Ve druhé kapitole života za normalizace jsem už žil životem středoškoláka, který se ke studiu málem nedostal, protože jeho strýc byl členem té shnilé kapitalistické společnosti a matka pocházela z rodiny živnostníka.

Oblečení z balíků z NSR jsem si už nenechal doma vzít, i když jsem za něj byl téměř denně kritizován zástupkyní ředitele (SEŠ Ústí nad Labem), tuším paní Mackovou, která při projevu do školního rozhlasu k úmrtím generálního tajemníka SSSR Leonida Iljiče Brežněva plakala, jako by zemřela její vlastní matka.

I na této škole jsme se naučili potřebnému pro život (u mě šlo konkrétně o psaní na stroji...), ale ani tady nás neminuly "vzpomínkové akce" k osvobození a setkání plné piety a adorování spojené se závěry všech možných sjezdů. Zážitků ze sálů plných rudých vlajek bylo více, než vzpomínek na čtení knih spisovatelů jako Kundera, Vonnegut, Škvorecký a podobně, za to jsme ale měli přehled v nadlimitní výrobě oceli a lokomotiv.

V kinech jsme v té době už sem tam mohli zajít na americký nebo francouzský film, ale, věřte, herce Luise de Funese nemůžu vidět ani dneska. "Woodstock"? Co to je? Název planety nebo obchodu se dřevem? "Jahodová proklamace"? "Pán much?" Kdepak. Ani náhodou. A to už vůbec nepíšu o "Vlasech" nebo filmu "Ragtime", který natočil jistej Forman, v ČSSR bubák všech bubáků filmového světa.

Namísto kina jsme tedy často skončili v hospodě, kde se hulilo, pilo a nadávalo (nejen u studentských stolů) na to, co bylo tak krásné a hodné následování - budování komunismu.

V této druhé kapitole života za normalizace docházelo postupně všem mým vrstevníkům, že pravda často vězí zamčená v našich domovech a ven smí jen málo, ale často spíš nikdy.

Cestování? Ano - vyráchat se v Baltu - pro otužilce, nebo v Balatonu - pro neplavce. Víkendy v evropských městech a poznávání jazyka a kultury národa: Berlín - drahá cesta a Honecker v něm. Budapešť - jazyk maďarský obtížný a jinde k nepotřebě. Varšava - dost nepovedené město bez památek. Sofie? No nevim. Bukurešť - nevim dvakrát. Moskva? Tu jsme znali do detailu bez nutnosti se k ní přiblížit byť na 100 km. A Havana? Tam jezdili - létali - jiní.

Literatura a umění? Ano, ruské klasiky jsme znali, ale také ty bulharské a další. Nenašli jsme u nich ale nic z toho, co nám následně ve svých textech sdělili právě Vonnegut, Solženicin, Tigrid, Saul Bellow a další.

Viktora Vasarelyho, Marcela Duchampa, Vasilije Kandinského a třeba ještě Jacksona Pollocka jsem poznal právě díky informacím ze západní shnilé společnosti díky mému strýcovi.

Můj život - ve druhá kapitole života v normalizaci - tedy byl hlavně o nedostupnosti informací a oklešťování práva k jejich získání. Bylo nám předkládáno, ale nebylo nám umožněno. Byli jsme "vedeni stranou a lidem", ale nesměli jsme to, co je běžné.

A pak jsem šel na vojnu a pár let po jejím skončení přišel konečně rok 89.

...

Za normalizace netrpěli pouze ti, kterým bylo možno nasadit ohlávky a do rukou jim vsunout poznámkové bloky, které ochotně plnili informacemi o druhých. Za normalizace se žilo dobře lidem, kteří svoji svobodu ochotně prodávali za udávání jiných. Lidem, kteří o svobodě v plném významu toho slova neměli ani šajn.