Do včerejška jsem ani netušil, že moje babička byla indiánka...

Pokud se dokážete schoulit se do poloviny skořápky vlašského ořechu, budou všechny vaše následující dny úplně jiné...

Cestou z našeho vesnického kopce se v tuto dobu předháním s dalšími ve sběru napadaných vlašáků.

Spadané ořechy k sobě přitahují lidi, kteří se ve zbytku roku na cestě nahoru, nebo dolu s kopce maximálně pozdraví a usmějou se na sebe, nebo prohodí řeč o počasí, snůšce a pojízdné prodejně s "módou".

Ořechy sebou mlátí o zem, pod mikinu se při ohýbání k zemi na cemr sem tam zaplazí chlad a kapsy nebo taška se pomalu plní.

Starší ženy se ke spadaným vlašákům ohýbají tak, že levou nohu usadí do protisměru, opřou o ni levou ruku a pravou, volnou rukou jezdí po trávníku pod stromy nebo po asfaltce vedle. Našponované krepsilonové kalhoty obepínají jejich zadky, které často připomínají nedaleko z krajiny vykukující horu Říp.

"Mrchy jedny vykutálený.", hekla v předklonu jedna z paní Řípských, se kterou jsme se po odřešákama sešli včera odpoledne.

"To se mi líbí.", odpověděl jsem podobně uhekaně, protože předklony už i mě začaly dělat problémy. Hlava se mi naleje krví a bůhvíčímvším a úplně nelogicky při tomto úkonu zadržuju dech. Znáte to taky?

"Co se vám líbí, sakra, že se kutálej a chytnout je jako chytat na kameni ještěrku?", postavila se mi z příma paní Řípská.

"Ne, to jak jim říkáte mrchy, to se mi líbí. Je to takový babičkovský. Já sem byl svýho času taky mrchou, i když jsem se nekutálel, ačkoliv tomu moje tehdejší postava dost silně nahrávala. Babička mi sem tam řekla: ty mrcho jedna nestoudná.", zavzpomínal jsem.

"Měl jste chytrou babičku.", řekla paní Řípská a protáhla se v bocích. Prostě se zavlnila jako kdysi Jane Fonda, když se stala univerzální učitelkou fitnesu. "Jestlipak se taky dokázala schoulit do skořápky ořechu?", zeptala se a zase levou nohu do protisvahu, o stehno opřít levé předloktí a pravou dlaní šmátrat a pátrat po vlašákách.

Sem tam v životě dostanete nečekaně otázku, kterou nejde vymyslet. Takové otázky přicházejí stejně náhodně jako zrození nebo smrt.

"Tak velký ořechy, aby se do nich vešla moje babičky, u nás nikdy nedozrály.", odpověděl jsem.

"Vy jste mi ale kujón!", zasmála se paní Řípská už zase ve stoje. "Já neříkala, že se do nich vejde. Zeptala jsem se, jestli to byla taková babička, která se dokáže SCHOULIT do skořápky ořechu. To je, panáčku, velkej rozdíl. Víme?", pak čapla tašku s nasbíranejma vlašákama a hodila ji elegantně tak metr od sebe. "Se s tim nebudu tahat. Hodit stačí."

Přestal jsem sbírat a začal přemejšlet.

"Vy to nevíte?", skočila mi paní Řípská do mého meditování.

"Co nevím?", lapal jsem po nápovědě.

"No, jestli se vaše babička dokázala schoulit do skořápky.", brebentila pořád v předklonu a lovila další mrchy vykutálený. "Nebo se zhoupnout na sněžence. To taky nedělala?"

"Babička kouřila.", vytáhl jsem proti paní Řípské kalibr hodný jejích dotazů.

"Takže indiánka.", pronesla bez zbytečného patosu nebo podivení moje spolusběratelka. "V tom případě toho musela umět mnohem víc, než o čem tady mluvim. Pořád vám to nedochází?", zeptala se s podivem. "Hele, to je pěknej kousek, ten pude rovnou do mordy.", sebrala z trávy ořech velký jako meruňka, strčila ho mezi dlaně sepjaté k modlení a křup, ořech byl na dvě půlky. Jednu z nich jsem dostal já.

"Musíte opatrně vyndat to jádro, aby vám skořápka zůstala celá - na schoulení.", poradila mi a malým nožíkem, který vytáhla z kapsy vytahané svetru, začala rejdit ve své polovině ořechu. "Nate", podala mi nožík, když viděla, jak neumětelsky se pachtím vytahováním jádra ze skořápky.

Chroupali jsme bok po boku kousky toho vydolovanýho žlutýho mozečku a mně se pořád v hlavě mlela představa se do prázdné skořápky schoulit.

"Vejde se mi tam jenom konec malíčku.", ukázal jsem demonstrativně paní Řípské prokazatelné možnosti mé půlky skořápky.

"Tak zavřete oči. Ono to pak jde líp.", poradila mi.

"Líp?", překvapilo mě znovu.

"No Jéžiš. To víte, že jo." pousmála se Jane Řípská. "Mně když se něco ne a ne dařit, tak zavřu oči a představuju si, jako je to vlastně všechno jednoduchý. Háček k závěsu na záclony zapadne hned, brejle najdu v lednici, konev s vodou donesu k záhonu bez přestávky a děti od tý mojí holky vlastně vůbec nezloběj. Musíte zavřít oči a představovat si. Třeba to, jak se schoulíte do skořápaky ořechu. Bez zavřenejch očí je to tady občas k nepřežití.", vysvětlila v pár větách, jako to je s našima životama ta se zadkem velkým jako Říp.

"Jo táááááááááááák.", došlo mi. "V tom případě se moje babička dokázala schoulit i do skořápky od lískovýho ořechu."

"Jak jinak. Dyť to byla indiánka!", pronesla paní Řípská halabala, ale usmívala se u toho a pokračovala dál: levou nohu do protisvahu, předloktí opřít o stehno...