Zašmodrchanej život

Ten chlápek měl na obličeji knírek Clarka Gabla a vedle něj pihu Marilyn Monroe. Na hlavě hadovku a v duši Matějskou pouť...

Někdy se stane, že se do hlavy dostanou čerti. Ne ty z prosince, ale takoví ti čertíci, kteří se v hlavě usadí třeba v červnu a svoje místo už nikdy neopustí. Žití najednou dostane jinej šmrnc. Zašmodrchá se.

Zašmodrchá se pro lidi kolem, protože ten, kdo má v hlavě čerty, o nich neví. Neptali se, přišli na návštěvu a usadili se napořád.

Clarka Gabla s pihou Marilyn Monroe vpravo nad koutkem rtu doprovázela úplně obyčejná ženská, jejíž ženskost prozrazoval hlavně barevný šátek uvázaný opatrně kolem krku. Tělo a duše byly unavený na první pohled a vyčerpaný z neustálého hlídání chlapa s hadovkou na hlavě.

"Tady stůj, Bohouši. Klíče máš?", ptala se paní Clarka klidně, snad aby nevyrušila motýly v jeho hlavě a noční můry v jeho srdci.

Clark pomalými pohyby rukou klouzal po vnější straně bundy v místech, kde byly kapsy. Po chvíli jedna z kapes zazvonila svazkem skrytých klíčů.

"Mám.", odpověděl Clark pomalu, jako když med stéká ze lžičky do čaje v hrnku.

"Kapesník máš?", pokračoval stejně klidně jako při první otázce ta, která při dotazování neustále hledala něco v kabelce pověšené na předloktí.

Clark se rozhlédl kolem sebe, ale jeho oči viděly všechno možné, jen ne kapesník, který vidět měly.

"Ka pes ník.", krájela paní krátké slovo měkce jako z trouby vytaženou, ještě pořád teplou bábovku.

"Kapesník je v Brně u babičky, jel tam vlakem a snídal loupák.", odpověděl Clark a postavil se do pozoru jako voják.

"To je moc dobře.", reagovala na sdělení opět s klidem na letním nebi se povalujících bílých mraků paní. "Tady máš jinej", a podala Clarkovi kapesník, který vytáhla z kabelky.

Clark se ani nehnul. Pořád byl vyštajfovanej v pozici vojína, který je připraven převzít vyznamenání za odvahu. Kapesník proto paní opatrně vsunula do kapsy, ve které hnízdil svazek klíčů.

"Tam ne!", řekl rázně Clark. "Je tam tma a bydlej tam klíče.", míchal jedno slovo s druhým ve stejném rytmu, v jakém se v bubnu po sobě při praní povalují osušky a utěrky.

"Tak ho nechám u sebe, jo, a až ho budeš potřebovat, tak řekneš "kapesník"..., jo?", vracela paní přeložený kousek jemné látky zpět do kabelky.

"Máš chleba?", zeptal se tentokrát Clark paní.

Podzim kolem nás ztratil směr v mlze, která nám všem na stanici autobusu hladila hlavy a dlaně vykukující z rukávů kabátů a bund.

"Pro chleba jedeme.", mluvila paní jako by četla v čítance pro děti základních škol.

"Do Brna? Za babičkou?", pátral Clark.

"Pojedeme do Brna, koupíme chleba a namazanej krajíc dáme babičce, to víš, že jo.", slíbila paní Clarkovi nemožné. Do Brna od nás totiž žádnej autobus nejede a Clarkově babičce by muselo bejt hodně přes sto let.

"Se šípkama?", plácal Clark páté přes deváté, ale vůbec o tom nevěděl.

"Šípky nasbíráme cestou do Brna.", přitakala otázce Clarka jeho paní.

"Kam je dáme? Do cisterny?"

"Klíče máš?", odpověděla nelogicky na dotaz paní a stoupla si přímo před Clarka, aby svým postojem dala jasně najevo, že chce klíče vidět.

"Tady.", plácnul dlaní Clark o vyboulenou kapsu.

"Ukaž.", usmála se paní na Clarka a přikrčením nosu posunula o kousek výš brejle, které na něm polehávaly.

Z kapsy bundy klíče vyskočily do dlaně Clarka a ten se v tu chvíli začal smát jako malý dítě.

"Tady!", zařval tak nahlas, až sebou trhly stromy kolem cesty, kterou k nám měl každou chvíli přijet autobus do Prahy.

"Tak je spočítej a řekni mi, od čeho jsou.", poprosila paní Clarka.

"Ten je od mlíka. Tenhle", ukázal starý dózický klíč Clark, "je od radosti a tenhle vede do nory lišky. Další mám k tobě, maminko.", deklamoval Clark jasně, který klíč kam patří a jaké dveře umí odemykat.

"A klíč na chleba máš?", zkoumala paní a já čekal...

"Ten musíme teprve najít, abysme se mohli najíst.", řekl Clark s hlavou na stranu a rukou, ve které svazek klíčů nedržel, šmidlal o svůj levý bok.

"Tak ho třeba najdeme v tom Brně, co myslíš?", foukla paní Clarkovi naději do jeho lehce zmatené tváře s pihou Marylin Monroe nad pravým koutkem jeho rtů.

"A kdy tam budeme? Já už mám hlad.", pátral Clark.

Autobus k nám přijížděl silnicí oblepenou velkými stromy, které ze sebe před zimou setřásly skoro všechny listy.

"Za chvilku. Podívej, autobus už jede.", ukázala paní směrem k němu.

"Pojď domu. Dáme si knedlik. Já dneska chleba nechci. A paštiku k němu. Jo? A mlíko." začal Clark nervózně podupávat na místě a piha na jeho tváři poskakovala jako holka, která skáče na asfaltce namalovanýho panáka.

"Do Brna už nechceš?", zeptala se vlídně paní a hladila Clarka po jeho rameni.

"Nechci. Chci domu. Klíče mám.", řekl rázně Clark, otočil se odcházel pryč od stanice, kde se svojí paní čekali na autobus do Prahy.

"Tak jo. Dáme si knedlík s paštikou. Klíče máš?", zeptala se ještě zad odcházejícího Clarka.

"Tady!", plácnul Clark dlaní do kapsy s klíčema, aniž se se ohlédl za sebe, kudy z ním paní cupitala.

Odešli a my ostatní nastoupili do busu, který nás vezl do Prahy, protože do Brna od nás autobusy nikdy nepojedou. 

Clark ví...

...

Někdy se stane, že se do hlavy dostanou čerti. Ne ty z prosince, ale takoví ti čertíci, kteří se v hlavě usadí třeba v červnu a svoje místo už nikdy neopustí. Žití najednou dostane jinej šmrnc. Zašmodrchá se.

Zašmodrchá se pro lidi kolem, protože ten, kdo má v hlavě čerty, o nich neví.