"Rudo, šoupni ho tam" a "Maminko, to jsi ty"

"Slávinka hrášek do salátu nedávala.", ozval se za mnou mužský hlas. "Ale Slávinka je mrtvá a já hrášek do salátu dávám."odpověděl mu hlas ženský a autobus se rozjel.

V odpolední předvánoční frontě na autobus bejvá našlapáno. Takovej autobus totiž neveze jenom lidi a vánoční stromky a kytary pod ně, ale taky mraky všeho, co se ještě nestihlo a co je třeba do toho dne, kdy jsou všichni na světě hodní a usměvaví, ještě dodělat.

Kluk s tváří plnou puberty objímal na stanici kromě stromku i svoji milku a jazykem rejdil po její tváři s razancí vítacího psa. Milka ho jako odstrkávala a říkala mu "nech toho", leč testosteron nasazený do milostného souboje vyhrával nad jejími slovy na plné čáře.

Malá holčička podupávala na místě a na špičky bot si sem tam plivla malou slinku. Maminka telefonovala "ne, kapra koupíme až v neděli" a tak neměla čas svoje robátko kontrolovat.

Lehce přiopilý minesenger v teplákové soupravě mlátil zkřehlými prsty o struny rozladěné kytary a její zvuk připomínal spíše indický sitár. V dětském kočárku, který postával vedle něho, měl naloženou ošuntělou peřinu a basu s prázdnými lahvemi od piva. Simonové a Chladila "My dva a čas" dostalo nové aranžmá a z původně poklidného popu 60. let se stal rap se vším všudy.

Dvě kamarádky ještě z dob studené války mudrovaly o počtu druhů cukroví, který se jim už doma rochní v papírových krabicích a křehne.

Na město přisedla prosincová odpolední tma a otevřené dveře autobusu lákaly do tepla všechny zmrzlé z fronty.

Testosteron hero se odpoutal od Milky a zůstal na nástupišti už jenom v objetí s větším smrčkem.

"Můžete otevřít ty střední dveře, abysme tam mohli se stromkem?", zažadonila Milka před Budhou, který shodou okolností řídil bus na naší lince. 

Bohorovný obličej, bohorovný podbradek, bohorovné nemužské prsy a ještě bohorovnější bříško, které přetékalo přes volant vlilo do té křesťanské nálady kolem trochu toho orientálna. Božská ruka zmáčkla nějakej čuftlík a dveře se otevřely. 

"Rudo, šoupni ho tam!" zapištěla Milka do nitra autobusu, uhrovatý mladík se stromkem v náruči skočil dovnitř a stromek opřel o madlo v prostoru, kde jindy postávají maminky s kočárkama. Pak o stromek opřel Milku a jazyk dostal zase volno.

Holčička s poplivanými botkami stáhla z hlavy čepici ve chvíli, kdy maminka do telefonu říkala, že "prskavky už máme". 

Koupil jsem si letenku a v rychlosti obhlíd´ možnosti, kde ještě ulovit místo k sezení.

Volná byla čtyřsedačka kousek od Romea, jeho stromku a jeho Milky.

Dosedl jsem.

"Slávinka hrášek do salátu nedávala.", ozval se mužský hlas ze sedačky za mými zády. "Ale Slávinka je mrtvá a já hrášek do salátu dávám."odpověděl mu hlas ženský, autobus se rozjel a tím utichl i minesengrův rap.

Maminka s holčičkou si sedly ke mně.

Holčička k oknu a maminka proti ní s mobilem pořád přirostlým k uchu. "... a nevíš, náhodou, kdy bych to tak měla všechno stihnout?"

Budha hnal autobus Evropskou ulicí směrem k Divoké Šárce a množství dýchajících cestujících zapříčinilo rychlé rosení oken. Během chvilky ztratila všechna světla zvenčí ostré kontury a rozpila se do tvarů ne nepodobných květům pivoněk.

"Maminko", žbrlala si sama pro sebe holčička, protože maminka byla sice naproti, ale její myšlenky byly u kádí s kapry nebo ve frontě na rohlíčky, ze kterých je bramborový salát ten nejlepčejší. Maminka nereagovala.

Natáhnul jsem se přes holčičku a bříškem ukazováčku jsem na orosené okno nakreslil půlměsíc, který se nad naše hlavy vyloup´ už na autobusovym nádraží.

Holka se na mě podívala a usmála se. Maminka furt drmolila do mobilu.

"Teď ty.", hecoval jsem mojí malou spolucestující.

Mrkla na mě a pod půlměsíc nakreslila dvěma tahy stříšku. Asi jesličky, napadlo mě.

Když pod stříšku doplnila dalšími dvěma tahy stříšku zrcadlově, začal jsem se ošívat...

Pod půlměsícem se objevil kosočtverec.

Nahnul jsem se k oknu a kolem měsíce jsem rychlými tahy namaloval tři obláčky.

Holčička kontrovala tím, že do kosočtverce namalovala pusu a oči.

"To je drak?", zeptal jsem se opatrně holčičky.

Chvilku na mě koukala a pak řekla. "Ne, to je maminka." a dokreslila kolem kosočtverce různé chundelinky, které by mohly vypadat i jako změť chaosu a různých dětských frustrací.

Okno autobusu se stalo malířským plátnem.

"A maminka je drak?", zeptal jsem se a jako jsem se rozkuckal lehce přidušeným smíchem.

"Nééééééééé.", odpověděla vážně holčička a podívala se na maminku.

"Maminko.", chtěla pozornost té, co nic nestíhá. "Maminko, koukni. To jsi ty!" a ukázala prstíkem na chundelatý rozesmátý kosočtverec, nad kterým visel půlměsíc a kolem kterého se povalovaly tři mokré mráčky.

"No, pěkný.", odpověděla maminka nezúčastněně a do telefonu vzkázala "počkej na nás u autobusu, ať ty tašky netáhneme sami."

Zase jsem se naklonil přes holku a pár tahy do obrazu přikreslil létající ptáky. Však to znáte - pár spojených obloučků a hejno vran je na světě.

Holka na mě šibalsky mrkla a přidala další pořádný chumel změti tahů dětských prstů k již zarostlému kosočtverci.

"To je ale pořádnej drak, ti povim.", pochválil jsem holčičku a její umění.

"To neni drak. To je kometa. Víš? Jako moje maminka. Celá září." vyjelo z pusinky malý holčinky.

Maminka se až v tu chvíli pořádně podívala na obrázek na okně a zvedla oči v sloup.

"To jsi ty, maminko!", zopakovala hočička, když si všimla, že máma položila mobil do klína a pořádně si chlupatého draka prohlídla.

"Někdy si tak připadám....", konstatovala jen krátce, zhluboka povzdechla a zavřela obě maminkovské oči.

---

Předvánoční autobus vezl svoje lidi do jejich domovů.

Do domovů, které se za pár dní rozblikají štěstím. Do domovů, kde děti zloběj, tatínkové pomáhají maminkám s nákupními taškami a maminky si někdy připadají jako chlupatí draci...