Na hlavě měly ty dvě malý Číňanky látkové kloboučky, které vypadaly jako okvětní lístky lučních zvonků. Podobné nosili na hlavách kamarádi Neználka.
Krátké nožičky nesly malé prdelky a ještě menší tělíčka a ještě menší prsíčka obou žen.
Obličeje jim spolehlivě zakrývaly brejle od Diora, přes malá ramínka měly šejdrem hozené cestovní žebradla od Vuittona a na nohou bělostně zářící kecky NB.
Seděl jsem na zahrádce, bylo odpoledne, slunce jako na objednávku a na stole přede mnou čerstvě natočená plznička. Volnej den mezi pracovníma v cizím městě jako vyšitej.
Ty dvě si to cupitaly mým směrem a kdyby nechodily po zemi, člověk by si je mohl splést s vlaštovkama, jak byly drobné, černobílé a uštěbetané.
Sem tam se na cestě ke mně obě zastavily, jedna z nich natáhla tyč a cvak cvak - další selfie z města, které nikde v Číně neuviděj, bylo na světě.
A pak se to stalo.
Papírové tašce plné suvenýrů se protrhlo dno a všechny ty "krásy světa" se vysypaly na dlažební kostky náměstí kousek od mých nohou a nohou světců z mariánského sloupu od sochaře Davida Liparta z Brtnice.
Dvě čínské vlaštovky nejdříve lehce zkoprněly, pak si k vysypanému neštěstí sedly obě na bobek a ..."Ó óóó. Kan šou. Kan šue šou. Óo. Kecaj."
(neumim čínsky, jen se pokouším zaznamenat melodii a tvar slov, která v tu chvíli zřejmě vyjadřovala lítost nad ztrátou jednoho ze suvenýrů, protože bylo evidentní, že na dlažbě náměstí skončil přeraženej na dvě půlky)
Jedna z vlaštovek začala jako ronit slzy, druhá se z bobku zvedla a smála se a začala jí fotit.
"Kato maj. Haš chuej sía gango.", tak nějak to znělo z její pusy a já se napil zhluboka tý krásy zlatavý z mýho půllitru a zapálil jsem si cigaretu.
Plačící vlaštovka stále truchlila nad vypadlým obsahem všech těch nesmyslů, co někde nacpala do papírový tašky a ta co se smála se najednou podívala směrem ke mně a zamávala mi.
Všimla si zřejmě, že se na ně dívám a možná sem se jí libil a možná taky ne, ale zamávala na mě a já zamával na ni a šup...už jsem byl zaznamenanej na kartě jejího foťáku. Valiček pojede do Číny...
"Chelou.", pozdravila mě.
Vstal jsem od stolu, do popelníku píchnul rozkouřený cigáro, udělal asi deset kroků a byl jsem u vlaštovek.
Tu, co seděla u roztržený tašky, jsem měl po kolena a tu, co už stála jsem měl do pasu. Malinký holky to byly.
Ze zadní kapsy kalhot jsem vytáhnul složenou igelitku, takovou tu šustivou. Měl jsem jí v kapse od včerejšího dne, protože Stella se nevykadila na náměstí, ale nechala si bobek v bříšku až do parku, kde jsem ho uklidil díky papírovým psím sáčkům.
Podal jsem igelitku sedící vlaštovce a ona do něj začala skládat všechen ten nevkus, kterej můžete v podloubí náměstí v Telči nakoupit.
"Haj taj go.", hecovala sedicí vlaštovku vlaštovka stojící mi obličejem u pasu a ze zdola se na mě smála.
"Chelou.", řekla znovu a já anglicky odpověděl a usmál jsem se.
"Foto?", zeptala se mě ve chvíli, kdy druhá vlaštovka už postávala na vlastních nohou a v ruce držela moji igelitku se suvenýrama z města, který tady už stojí stovky let a ve kterým jsme se náhodou potkali.
A než jsem se nadál, obě holky se každá z jedný strany opřely o moje stehna a já je vzal kolem hlaviček ve chvíli, kdy ta první vytáhla tyč, namířila na nás foťák a cvak - Valiček bude v Číně i s kámoškama.
"English?", zeptala se ta s mojí igelitkou a ukázala na mě.
"No, Czech.", odpověděl jsem, "but we can talk in english", doplnil jsem, usmál se a všiml jsem si, že moje cigareta v popelníku na dohled dohořela a plznička tak nějak zbytečně zvětrávala.
"Chuj gao su.", řekla jedna druhé v pro mě zakódované řeči. Slovo "chuj" mě trochu vylekalo, ale jsem nebojsa a tak jsem obě pozval anglicky na pivo.
"Hato, kuš gien tun cao lin.", domlouvali se zase tajně a já čekal.
A pak mi ta "chelou" řekla "yes" a obě se začaly nahlas smát, až jim ty brejle sjížděli na špičky nosíků malých jako krejčovské náprstky.
Sedli si ke stolu, já si přisedl k nim a zamával přes sklo výlohy na servírku, se kterou jsem se seznámil hned první večer v Telči, když jsem hledal něco k večeři.
"Koukám, máte nový známosti", mrkla na mě, v ruce tužku a ty úzký papírky a já řekl: "Dvě malý plzně pro tyhle dvě malý Číňanky."
Vlaštovky byly zticha, koukaly na mě i na servírku a lehce nervózně poposedávaly na žídlích u stolu.
"You from here?", zeptala se Chelou.
"Ne. Nejsem odsud.", odpověděl jsem anglicky, "jsem z Prahy."
Veliké tleskání a poskakování malých čínských prdelek po židlích u stolu a nadšený jekot. "Prague! Prague! Meilí. Meilí." a plácání dlaněma a najednou před každou z nich navýsost krásně natočená malá plzeň s čepicí pěny jako od Lady vymalovaný.
"We Prague tomorrow.", ukázala Chelou na sebe a svojí kámošku. "Very nice.", dodala.
"Tak na zdraví, holky.", zvedl jsem svůj rozpitý půllitry a ťuknul jím o dvě skleničky stojící zatím na stole před vlaštovkama.
Holky se na sebe koukly, zatvářily se jako šestnáctky, když je dospělej chlap pozve na první martini a každá zvedla svoji sklenici.
A tyčka...a pic...Valiček s holkama z Číny na pivu zvěčněnej pro ukázku čínskejm kámoškáma po návratu domu.
Napili jsme se všichni tři.
Já s obrovskou chutí a pomlaskáváním, vlaštovky tak trochu upejvavě.
"Goood.", řekla Chelou, ale pusinka se jí zkřivila tak, že nebylo možný to zamaskovat. Druhá vlaštovka dala půl skleničky na jeden zátah a pak jen řekla: "Meilí. Meilí"
Zapálil jsem si cigaretu.
"Nice", řekla Chelou a koukala se mnou přes celý to náměstí, který vypadá jako složený z načančaných dortíků.
Skákali jsme očima po dlažebních kostkách, popíjeli pivo a dohlédli až k zámku a věži kostela svaté Anny, kde se po ochozu, přesně v roce, kdy jsem se narodil, procházel pan Werich a čekal "...až přijde kocour."
Nad náma nedělní modrý nebe a kolem kašny si to špacírovaly dvě kachny, který sem zalítly z vodního příkopu libajícího zámek skoro ze všech jeho stran.
"Nice.", řekla do toho rozpoložení zase Chelou a stydlivě upila ze své sklenice.
"Nice." řekla druhá vlaštovka, když svoji malou plzničku na druhý hlt plně pokořila a utřela si pěnu z horního rtíku. "Ší ší šůle.", řekla pak Chelou a obě vstaly a Chelou mi řekla: "Nice city, nice you, goodbye." a podala mi ruku a pak zase tyčka a Chelou na mě ukázala prstíkem, abych se k ní sklonil a šup, dala mi vyfocenou pusu.
A pak už jen smích a goodbye a malé prdelky malých čínských žen se rozklepaly v chůzi, když ode mě odcházely tím náměstím, které vypadá jako sestavené z načančaných dortíků a nad kterým sem tam zakrouží čáp...