... dyť se ty lidi doma mezi sebou pomlátěj

"Chlapi jsou na nervy ze ženskejch, co furt uklízej a ženský jsou na nervy z chlapů, co kňučej, že nemůžou do hospody. Ti řikám, do toho třicátýho se dost lidi pomlátí mezi sebou samo. Virus si klidně může dát volno..."

Voláme si teď častěji. 

Známe do detailů obsahy našich aktuálních talířů, sem tam se prohrabeme ve snech, hodně se spolu smějeme a když je třeba, vedeme diskuzi na "odborná témata". Tam se vždycky vyřádíme nejvíc.

Aktuálním tématem je: Soužití páru v době nouze v určeném prostoru a času

---

"Hochu, já se vytrénovaná dlouhodobym pobytem v důchodu s jednim chlapem. Ale co ty nepřipravený holčičky, pro ně to musí bejt příšerný."

"Myslíš?", nechci rovnou zasahovat do prvotního sdělení o chování páru v nezvyklé době, a tak použiju jen slovo "myslíš" s otazníkem za ním, abych Zorinu vyhecoval k rozvedení této úvahy.

"... no tak hele. Třeba já, jo? Kvartýr jsem během těch dvou tejdnů vypucovala osmkrát, nekecám. A jak můžu, vyrážim na zahradu a hrabu pořád dokola trávu. Ještě pár dní a prohrabu se do Sydney, milej zlatej boubelatej."

"A Jirka dělá co?", zeptám se.

"No to, co obvykle. Sem tam mi s něčim pomůže a když je hezky, sedne na kolo, obalí si ksicht rouškou a vypadne někam, aby se se mnou nemusel alespoň pár hodin vidět.", odpověděla máma a pokračovala: "Ne, že by mě nesnášel, ale jede pryč, protože mě miluje.", dovysvětlila.

"Jo, to chápu. Aby moh´ člověk milovat, musí se na to těšit.", potvrzuju, že jsem pochopil máminu filozofii o těšení.

"Navíc", poznamená matka, "on se vyjezdí a nemá pak tolik pnutí mentorovat a já se vyhrabu a jsem utahaná jako kráva zapřežená ve voze a nemám pak už žádnou sílu v případnym mentorování oponovat. A takhle krásně to funguje už hodně let. To jsou ty zkušenosti. Kampak na nás s nějakym virem."

"Já taky pořád uklízím a v týhle době mě to ani tak nesere, páč buď žehlim, nebo uklizim a ven můžeme jen s čoklem a klidně bysme si už mohli dát roušky i přes oči. Čubí trasy máme nachozený do aleluja. Umíme je nazpaměť."

"No, hochu, si ale představ ty lidi, co doma musej bejt zavřený spolu, jídlo jim nosej, nos nesměj pomalu ani vystrčit z vokna a nikdy na to nebyli zvyklý! To musí bejt příšerný. Kam se na to hrabě nějakej propad DPH nebo HDP... člověk se v těch zkratkách, kurnik šopa, vyznej."

Josef na rozloženym kuchyňskym stole stříhá látku, já stojím u okna do ulice pozoruju popeláře, který našim kontejnerům dopřávají výskok, salto, vyzvracení se do kuka vozu a hned na to zase zpátky na kolečka a šup zpátky na místo. 

"Třeba Irena, jo?", mluví zase mutr, "tak ta už je tom tak, že aby byla chvíli sama, zapomene třeba na chalupě něco jako a pak tam Dušana pošle, aby to přivez. No a má minimálně hodinu sama pro sebe. Ta je mazaná, co?"

"Voni jsou v karanténě?", ptám se opatrně.

"Ne, voni nemaj kde pracovat, páč oběma zavřeli hospody, kde dělali a teď jsou oba najednou doma. A včera prej po polívce Dušan vytáh prkenici a chtěl po Ireně třicet devět korun za gulášovku."

"Vtipnej!", zasmál jsem se s chutí.

"No, von to neudělal, to sem si vymyslela. Ale udělat to moh. Vono totiž nejde o to přežit to oddělení od normálního života, vono jde vo to ho přežít se srandou.", dodala máma. "Měl vstát od stolu, uklonit se, zeptat se jak chutnalo a vytáhnout prkenici a zkasírovat těch třicet devět. Víš, jak by Irenu pobavil? Když si lidi přestanou dělat prdel, tak se některý do toho třicátýho mezi sebou pomlátěj sami."

"Pozdravuj Zorinu", ozval se z kuchyně Josef a mávnul na mě.

"Mám tě pozdravovat od Josefa.", vyřídil jsem radši hned, abych na to nezapomněl.

"Taky by sis na něj měl něco připravit, jinak se zblázníš.", poradila máma.

"A co ty? Jak ty tohle zvládáš?", ptám se.

"Já už jsem vytrénovaná, sem ti to už řekla. Ale když mám to pnutí, tak prchnu na chalupu, SAMA!!! a tam se dám do hrabání a rozhrabávání krtinců a to bych ti nepřála slyšet, jak si na zahradě nahlas povídám s hráběma.", varovala Zorina tak, abych se zeptal, páč mi to chtěla říct. Takovou tu dylinku stydlivou jen hrála.

"A co jim řikáš?", zeptal jsem se vemlouvavě.

"Vy svině", řekla Zorka nejdřív tahle dvě slova.

"Proč řikáš hrábím, že jsou svině?"

"Hrábím ne, to řikám krtkům. Vy svině, proč tady? Proč ne za plotem? Voni sou ty krtince na zahradě, ale na loukách kolem nás ani jedna hromádka! Normální svině to sou a já jim musim ty jejich Řípy rozbíjet hráběma. Ale jak sem festovně naštvaná, tak mi to de od ruky, jako by mi bylo čtyřicet.", pochválí se Zorina, ale pak dodá: "Ale jak skončim, tak mám za to, že mi je devadesát sedm jak sem utahaná."

"Já sem si to takhle užil včera s mopem. Víš, takovej ten mop, jak se namočí v kýblu a pak se z něj v tom plastovym mačkátku vymačká voda a plácne se s nim vo zem a vytírá.", popisoval jsem zbytečné.

"Proboha, a nechceš mi ještě takhle podrobně říct, jak se roděj děti? Jak se vytírá mopem, samozřejmě vim!", zazni uraženě z matčiny pusy.

"No tak pardónes, doňo Zoro, tak to zkrátim.",chystal jsem se dovysvětlit.

"Nemusíš. To už vim. Prostě vytíráš s větší vervou, než jindy. Sílu k tomu ti dodává virus!", pronese matka diagnozu intenzity vytírání v současný době.

"Včera ale", skočí Zorina na další téma, jak zabít napětí mezi partnery zavřenými na určitou dobu na jedno místo, "jsem Jirkovi schovala klíč od zámku na kolo."

"Mrcho!", potrestám matku označením opravdu nehezkým.

"Jo, mrcho.", pokračuje máma, "od rána neměl svuj den. Mlíko moc bílý, máslo moc žlutý... znáš to. A pořád myslel jen na to, jak je všechno blbě. A tak jsem ten kliček schovala, protože sem věděla, že pojede na kolo a v tý jeho náladě ani kolo nepomůže a domu zase přijede se stejnou letorou."

"No..., takže jsi mu k tý jeho nenáladě ještě přiložila!", poznamenal jsem zdrceně.

"Si nemysli, víš jakou měl radost, když jsem ten podělanej klíček jako našla spadlej za skříňkou v předsíni? Vobjal mě a dal mi takovou pusu, až se mi uši stočily do kornoutů!"

"Tak to je hezký. Měl radost, že jsi mu ten klíček našla, i když nevěděl, že byl schovanej, viď?"

"Ale prd. Měl radost, protože byl od rána fakt nasranej a k tomu navíc hrozilo, že nevodemkne kolo! Že se mnou bude muset bejt i v době, kdy moh jezdit kolem Sněžníku. Z toho měl radost. To já po těch letech poznám."

"Chudinko, to je mi tě líto.", pomuchloval jsem matku slovně.

"Ale prd, já vzala hrábě a .... to už znáš. Nebejt krtků a nalezenejch klíčů od kola, bůhví, jak bysme na tom byli... Tak já musim, už kecáme moc dlouho a koukám, v rohu nad voknem mám pavučinu. Jdu na to. Ahoj a pusu."

A klap, bylo po povidání a v oblouku stropu u nás v obejváku se  líně vzduchem povalovala dlouhá niť pořádné pavučiny. Svině...