"S novym rokem jsem usoudila, že bude lepší se v koupelně začít zamykat.", oznámila mi matka do telefonu svoje letošní předsevzetí.
"No", váhal jsem notnou chvíli a pozoroval Stellu, jak si to po svym stařeckym pěkně šmajdá cestou plnou louží.
"No co?", vystrčila Zorina růžky dvěma slovy, která mi přistála v uších.
"No... že je dost kuriózní předsevzetí. Nebo to má bejt trest? Pro koho?"
"Jakej trest?" zahrmácelo opět z těla matky, "...hochu, to už je spíš o ochraně duševního zdraví všech kolem mě.", rozvedla částečně svoji úvahu o zamykání se v koupelně matka. "Teda...kolem mě, kdybych tam stála nahá."
"Jako že už blbý, jo?" vyjelo ze mě automaticky, protože s matkou si povídáme o žití tak, jak běží.
"No, hochu, voni i ty kynutý knedlíky, když je vyndám z hrnce, jsou na pohled skoro hezčí."
Vyprsknul jsem před sebe přímo roj smíchu.
"Mami....", zařval jsem v odpověď.
"Jo...mami....", zaznělo z mobilu tentokrát smutně, "...babi, hochu, babi."
---
Stella se bůhví proč rozeběhla. Šlo jí to náramně. Škoda, že se rozeběhla jiným směrem. A škoda, že mně to mezi loužema utíká špatně. A velká škoda, že je Stella už hluchá jako pařez...
"Mami, promiň, musím dohnat Stellu, hned jsem zpátky..."
"Jaký promiň?", zahrmácela opět matka, "já se si tady obnažuju do kynutejch knedlíků a ty budeš po louce radši honit čubu? Dyť už neběhá, co tu byla, tak pajdala. A je hluchá. Tak jí nech běžet, vona se vrátí. Blbá eště neni."
Dilema. Knedlíky, nebo dohonit hluchýho psa?
"Hele, tak běž", zavoní z telefonu máminy slova. "To důležitý jsem ti už stejně řekla a už bysme se jen opakovali. Dožeň čubu a začni běhat! Pusu. Čau."
---
... a bylo. Telefon zmlknul, Stella si to pádila kolem koňský ohrady a já začal běhat... To důležitý jsme si už stejně řekli.