Někdy je den uvázanej z balnek na vyšívání. Pak stačí už jen kousek plátýnka, radost v očích a mít chuť na všechno, co v ten den má přijít...
Když pracujeme v exteriéru, často se kolem nás zastaví lidé a pozorují natáčení.
Když se dostanou alespoň tam, odkud je něco vidět, stoupají si na špičky, ukazují před sebe, něco si šeptají do uší, smějou se a věnujou tak svůj čas něčemu co je zajímá a těm, kdo pro ně ty "zajímavosti" peče...
Část exteriéru jsme měli z kraje podzimu i na zámku u Příbrami.
Oblékli a načančali jsme v tamní sportovní hale více jak 150 komparzistů, maskérky a holky od vlasů je taky patřičně nadělaly a pak jsme je všechny vypustili na plac a chystali se na pokračování směny.
Před odchodem na plac je krásný mít čas na kafíčko a cigárko.
A tak jsem vypad před sportovní halu, placovku a sedačku přes ramena, v kapsách šortek hrst knoflíku na "co kdyby" a v ruce kelímek s horkym kafem z mašiny.
Z haly vycházely holky a ženský a courali se kluci a chlapy v rokokových kostýmech, v bílých napudrovaných parukách, se zvýrazněnými líčky, pusami v barvě právě natrhaných malin a já od toho kafe kontroloval, jestli je všechno na kostýmech v cajku.
Prostě spokojenost a klid a modrý nebe a šichta na dohled.
Pak přišla Helenka...
"Mami, mami....", kňučela skoro jako koťátko, "támhle de princezna!" a tělíčko Helenky poskakovalo nadšením po černém asfaltu před sportovní halou, ze které vycházeli moji komparzisti.
"A támhle další!", pištěla Helenka a poskakovala stále víc "....a další", přidala na křiku když zjistila, že z haly nevychází jen jedna princezna, ale hejna princezen.
"Mamíííííííííííííííííííííííííííííííí, vidíš to?", křičelo to dítě už skoro v extázi a valilo oči z hlavy tak, že jsem se až bál, že jí vypadnou a budou se kutálet jako kuličky, který na jaře kluci strkaj do důlků.
Maminka stála, smála se a mrkala na Helenku.
"Mamíííííííí, já je chci domu. Všecky!", užívala si Helenka stavu, kterej jako dospělí už málokdy zažíváme.
Helenka ani netušila, jak dobře mi to její pištění a skákání udělalo v hlavě a v těle.
"Ta je, co?", koukla na mě maminka.
"Je výborná. Krásná. A volná!", pořád jsem se usmíval.
"No...volná", usmívala se i maminka Helenky, "to vona teda je. Vidíte sám. A vy tu děláte co?", zeptala se mě, zatímco Helenku obkroužily komparzistky, aby si mohla sáhnou na ty jejich princeznovský šaty.
"Já? Já je oblíkám. Ty princezny.", odpověděl jsem.
"Ne ne!, vyprskla smíchy maminka Helenky, "já si vás tipla na někoho od kamery, nebo tak."
"Mami, mami, vyfoť mě, prosííííííííííííííííííííííííííím.", vletěla mezi nás Helenka.
"Helo, tady ten pán ty princezny voblíká si představ.", přičapla si maminka k Helence.
Stál jsem tam jak tydýt, ale bylo mi fakt pořád náramně dobře.
"Jóóóóóó?", protáhla jednoslovnou otázku ta malá holka, "tak mi ho taky vyfotíš, jo?, zaskřípala vykřičeným hláskem. "Splní se mi tak moje tajný přání, víš?", koukla se teď Helenka na mě.
No...a nesplňte malý holce od Příbrami její tajný přání.
A tak jsme se dali dohromady já, Helenka a moje/její princezny a maminka se pořád usmívala a mačkala foťák, takže jsem zamrznul někde v iPhonu a snad ta fotka dělá Helence radost i po tý dlouhý době.
"Tak dík!", řekla mi ještě, když si jí maminka zavolala zase zpátky.
"Hele, Helenko, máš ještě nějaký tajný přání?", zeptal jsem se a zamával mamince.
Helenka přemýšlela jen chviličku. Děti jako ona dobře vědí, co si přejou.
"Mám.", odpověděla znatelně tiše, "aby čokoláda byla jako žížaly."
"Bléééééééé.", vyjelo ze mě schválně, "jako žížaly?", okepal jsem obličej hnusem.
"No přecééééé", protáhla Helenka éééééé, "aby vždycky dorostla, až jí trochu sním, ne?", zazubila se na mě.
"Tak už pojď", zamávala maminka na Helenku a pak i na mě, "jdeme domů."
A Helenka odešla.
Už ji asi nikdy v životě nepotkám, ale aby byla čokoláda jako žížaly, to si budu pamatovat na furt.
Ahoj, Helenko!
