Vořežprut

Pupence na větvích vzrostlých kaštanů před naším kvelbem nejsou zdaleka tak načaté, jak načaté byly dnes ráno moje ženský od nás ze vsi.

"Pocem, Marku, nepospícháš, že ne?", mrkla na mě víla dávno v důchodu a hbitě mě čapla v podpaží a nekompromisně si mě přitáhla blíž.

"Nepospíchám," usmál jsem se na vílu ve chvíli, kdy další z vílí smečky vyběhla z kvelbu a nahlas všem sdělila: "Cukr mám, ale tampóny pro Mirku neměli."

Tak radostná sdělení aby člověk v dnešní době pohledal!

"Hele," spustila zase víla, co mě schlamstla v podpaží, "do kdy jsi bydlel s mámou a tátou?" vypálila na mě otázku, kterou si  do dotazníku nedovolil uvést při sčítání lidu ani Český statistický úřad. 

Třetí, zatím dišputace se neúčastnící víla, se přidala: "Já bych to tipla, že si vypad´ tak rychle, jak to jen šlo, co?", louskla po mě nenamalovanýma očima s řasama krátkýma jako víkend mezi pracovními dny.

"Přesně tak.", odpověděl jsem a lehce trhnul rukou, za kterou mě pořád fest držela víla číslo jedna. Ony maj víly, ač se to nezdá, docela páru. Klidně bych se vsadil, že se mi v tu chvíli udělaly, díky jejím prstům (co mě svíraly) na předloktí docela slušný fialový jelítka.

"Mě to doma bavilo," pokračoval jsem ve vyprávění vílám ne v pohádkovém lese, ale před celkem hnusnou prodejnou bejvalý Jednoty u nás na vsi, "...ale chtěl jsem víc. A samostatně. A nikdo mi nebránil. Tak jsem šel..."

"A v kolika jsi teda odešel z domova?" třetí víla chtěla prostě vědět a tak se držela svého schématu.

"V devatenácti." dopřál jsem jí odpovědi.

"Jako můj Karel. Pak jsem ho pět let neviděla." podotkla suše víla dvě.

"Neviděla", pustila mě lehce zbrkle víla jedna a mně se naráz ulevilo, "protože jste to neměli vyjasněný, ne? A teď? Jak se na sebe těšíte, co?" usmála se vílí jednička na vílí dvojku.

"Se podívej na Růženku..." dodala jednička varovně a slova se podívej na Růženku z její pusy syčela nebezpečně jako syčí unikající plyn...

"No jóóóó, chudák Růža, viď", zabalila slova o chudákovi Růže do růžového povzdechnutí víla dvě.

Víly v obraze, já totálně mimo kantnu a diskuz a jaro v rozpuku.

"Proč je Růža chudák?", skoro jsem zašeptal dotaz do shluku víl kolem mě.

"No," čapla mě opět jednička za předloktí a zmáčkla tak, že bych okamžitě přiznal krádež hnědé papírové desetikoruny položené na odkládacím stolku v předsíni v době, kdy jsem nosil kamaše a bačkůrky s dírami prorvanými mými palci.

"...no, jak bych to řekla?" pokračovala jednička a dvojka, dosti nevílově, skočila jedničce do úst, ta zazdila, a naopak z jejích vylétlo jediné slovo. Slovo tajemné, až vikingovsky strašlivé a pohansky znějící tak, že více pohansky nic už znít snad nemůže.

"Vořežprut."

To slovo, až zaklínadlo, vlétlo mezi nás a necudně se otíralo o naše oblečení, které nás ochránilo od přímého kontaktu těla s vořežprutem.

Nadýchl jsem se a víly ztichly.

"To je krásný slovo." skoro jsem se neudržel a zakřičel to vílám přímo do obličejů. "To slyšim prvně!" dodal jsem.

Víly se šklebily jako čarodějnice a dmuly se pýchou, že mě něčemu přiučily.

"A co to znamená, hm?" jala se mě okamžitě vyzkoušet víla trojka.

"Nevim hned," přiznal jsem, "ale to slovo zní jako zbytečnost, k ničemu, nějaká marnost z toho slova jde", padaly ze mě slova, který vořežprutovi náladově odpovídaly.

"No", kývla znatelně hlavou jednička a přidala cérez v mačkání mého předloktí, "a takovej vořežprut je její Láďa, synáček, přes padesát mu je, že jo, Mirko?" koukla na vílu vede sebe, která místo odpovědi souhlasně kývla. "No a tenhle vořežprut je pořád svobodnej a žije u svý mámy, čumí do počítače a ven jde jen, když je fotbal, nebo musí do práce. Že jo, holky?", pohlédla jako víla kněžka na zbytek své suity a konečně povolila sevření mého už zdevastovaného předloktí.

"Takže vořežprut.", vychutnával jsem si to nově objevený slovo.

"Přesně tak. Jedničkovej vořežprut.", odsouhlasila mi víla číslo jedna a ještě se zeptala: "Pro co jdeš?"

"Pro marjánku." odpověděl jsem dvěma slovy.

Víly se zaculily. Skoro jako stydlivky...

"Nemáš co kouřit, jo?", prolomila stud zbylých víla dvojka.

Usmál jsem se, vzal jedničku kolem ramen a podal vílímu sněmu vysvětlení.

"Josef odjel ráno vlakem do koncentráku. Mně na plotně lehce bublá bramboračka a tak si jdu pro majoránku, protože, jak jistě uznáte, bramboračka bez majoránky....?"

Víly úplně bez řeči. Zkamenělé obličeje. Těla bez známky pohybu a já využil situace a řekl ahoj a vklouzl jsem do kvelbu.

Tam jsem z regálu stáhnul sáček s majoránkou, zaplatil naší Hance, prohodil pár slov a zase z kvelbu vylít ven.

A ony tam furt stály. Všechny tři víly a koukaly na mě.

"Do koncentráááááku?", vydechla zděšeně víla dvě a už už, aby se přímo přede mnou pokřižovala.

A pak mi to seplo. Sakra. Do koncentráku, v Polsku, vlakem, v týhle době...

Zvedl jsem obě ruce, v jedné dlani držel pytlík s majoránkou a tak jsem pomalu došel k mým vílám a snažil se je všechny opatrně obejmout.

"Klid, holky," chlácholil jsem je jak jen to umím nejlíp, "Bude dělat film z druhý světový, tak tam v rámci příprav zajel."

"Fuj", vykřikla jednička a snažila se mě zase lapnout. Unikl jsem.

"Já se lekla. Koncentrák! Ty si vořežprut! Dej mi pusu.", chechtala se, stoupla si na špičky a já jí jednu vlepil na tvářičky, který si pamatuju u mojí babičky.

---

S přicházejícím jarem odhazují moje vesnické sousedky nejen zimní mantly a hrubé svetry z několikrát přeštrikované vlny, ale i zábrany...