... když si v troubě hoví flúdn a je čas na pár slov

Práce až do neděle a v pondělí fraj. K snídani kafe a pár slov s mutr, která zrovna šoupla flúdn do trouby a má čas slovně lelkovat. Proto bere do ruky mobil a za pár vteřin máte v hlavě témata, která by jindy kolem vás jen prolítla trhavým letem vlaštovky.

"Co děláš, holomku?" vyplavou první slova poté, kdy se virtuálně obejmeme a vlepíme každej tomu druhýmu mlaskavou pusu.

"Mám konečně jeden den fraj. A tak jen tak jsem.", odpovím po pravdě a vůbec se mi přitom studem nekrabatí kůže na čele, ba se ani nezačervenám, když sděluji, že jsem plánovaně línej až běda.

"A co ta naše kulhavka, už jsi jí provětral faldy?", stáčí mutr diskus mezi námi ke Stelle, která už více méně jen taky je, ale vypadá spokojeně.

"Jo jo, propajdali jsme se až k louce za brankou..." odpovídám a mutr mě okamžitě zarazí.

"Až?!!! Až?!!!" vykřikne do mobilu matka neohebnou zkratku, "dyť k brance bych dohodila kouli zmačkanýho papíru, jak je blízko. Jaký "až", prosimtě? Bože, vy ste dneska všichni tak líný, až hanba fackuje." - vyhodnoti Zorina ve zkratce dnešní ranní venčení pajdavé Stelly.

"No tak promiň, že už Stella dál nedojde." odpovídám lehce, jako když se v luftu poprvé v roce objeví babí léto.

"No...", mlaskne Zorina echt potěšeně, "ale tobě to zrovna moc extra nevadí, viď?", zasměje se. "Dyť tě znám, ty vandráku.", pomazlí ta slova hany v puse jako belgickou pralinku, než mi je vypustí do uší. Užívá si to.

"Pohybu si užiju v práci, mámo, doma se chci jen tak toulat zahradou a někdy jen mezi kuchyní, obejvákem a ložnicí.", rozpovídám se o své lenosti mezi pracovními dny.

"No, doufám, že se aspoň sem tam zatouláš do koupelny...", pokračuje Zorina v krasoslovojízdě.

"...hele, já už bych mě nechal na pokoji, co?", vystrčím drápky.

"Tak já...", pomlčí mutr dramaticky, "tě nechám na pokoji taky, jo? ... a řeknu ti, co dělám. Když máš to volno, tak ať ho jen tak neprobendíš..."

"No konečně," doslova si odfrknu, "volala jsi ty, tak čekám a kafe mám v hrnku ještě dost."

Z křesla v kuchyni pozoruju skrz okno na zahradu první dlouhé štíhlé krky okrasných česneků zakončené dokonalými koulemi ve fialové barvě. Vlastně vypadají v tom shluku jako stádo žiraf v dálce. Vysoké, elegantní, zvědavé...

"Tak co dělám, jo?" přeruší moje fantazie Zorina, "sem včera eště z bedny vytáhla poslední loňský jabka..."

"Brrrrrrrrrrrrr.", neodolám při vzpomínce, jak nám byla jabka v dětství servírována. Nejdříve se musela snít ta "naťuknutá", aby se zbytečně nehejřilo. 

Jenže...když máte matku, židovskou šetřilku a k ní dvě lodny jablek, který jsou "naťuklý", tak do vás celej život rvou "vykrájený jabka". Do "normálního se zakousnete jen v létě, když nějaký někde urvete přímo ze stromu."

"Jaký brrrrr, ty vole. Je to jabko? Je!" brání matka svůj příběh. "Pravda," dodává plaše, "scrklý jsou víc než můj krk. No tak jsem je voloupala, nakrájela a prolila medem. Takovou medovou peřinku jsem jim udělala před jejich následným žehem.", pokračovala skoro fuchsovsky.

"Takže flúdn", uhnízdila se v mojí puse chuťová vzpomínka na koláč z jablek.

"No, přesně tak, ty holomku. Sem to těsto zpatlala, jak sem si pamatovala a ty oběti loňský sklizně vyskládala - vychrápaný v medu - jsem hezky nahoru, ať se pěkně s tim medem propečou. A pak ti mě, jak tak strkám tu formu do trouby napadlo... Počkej, musím stáhnout brambory."

A ticho. Zrovna v tom nejnapínavějším slyšim, jak si to máma cape ke sporáku a bramborám na něm bublajícim říká: "No dyť já už du, vy mrchy, je vám horko, co?"

A pak, do mýho smíchu z odposlechnutého monologu s vařícími se bramborami, mutr zase čapne mobil a pronese: "...hochu, jak tak sleduju ty štrapáce s plynem, tak si řikám, že ti musim ještě pár let vydržet. Víš kolik by tě teď stál můj žeh...?"

---

A nesnášenlivost k loňskejm jabkům se mísí z nezapomenuté radosti z vůně flúdnu, kterej se často usalašil na našem stole, pod ním ubrus s výšivkama babičky Lídy a jak jsme tak všichni seděli kolem stolu, měli jsme v koutkách chuť pečených vykrajovaných jablek zasypaných skořicovým cukrem.

---

"Jsi tam?", připomene se mi do mýho rozpomínání dost důrazně máma.

"Sem. A díky!", poděkuju za krásnej start jednoho volnýho dne mezi prací.

"Díky, že vydržím dýl, jo? No tak jo, domluveno. Já už musím k bramborám. Ahoj. Tvoje máma." a telefon zmlkne.