Macatejm ženskejm se prostě reje líp

"Sem včera přeházela hnůj. Čoveče, musím přiznat, že je to rok od roku těžší. Hrobníkem bych asi už bejt nemohla."

Stál jsem zrovna u krmítka (filmový slang pro kiosek s občerstvením pro lidi ze štábu při natáčení) a popíjel jsem vodu ovoněnou okurkou a limetou.

"Si měla počkat až dorazíme a přeházeli bysme ho s Josefem.", nabídl jsem bláhově s tím, že budu matkou za tento nápad pochválen.

"Ááááále, prosimtě, dyť jste každej na svym filmu a hnůj nepočká. Ten se musí, holenku, čechrat. Jinak jde jen o hromadu hlíny, pod kterou jednou všichni stejně skončíme. A nakonec jsem ráda, že jsem se do toho dala. Člověk při takový práci přijde na jiný myšlenky než na ty, který mu jinak celej den ťukaj na hlavu jako netrpělivý pacienti ťukaj na dveře ordinace."

"A na co jsi přišla?", loknul jsem si další lok limči a čekal.

"No...třeba to, že jsem neměla tolik zhubnout, protože když naskočim na rejč s mojí současnou váhou, jen se na něm tak zakiklám a ta mrcha do země nevjíždí tak lehce, jako tenkrát. Macatejm ženskejm se prostě reje líp."

"Tak tomu říkám životní poznatek. Konečně něco reálnýho." vyhodnotil jsem jednu z úvah mojí mámy.

"Reálnýho," odpověděla mutr, "ale setsakra těžkýho. Přehazovat ve vyšším věku rejčem hnůj je dřina dřin. Ale když tak na tý hromadě stojíš v holinách s tim verkem v ruce, dochází ti spousta věcí, který by prostě bez hnoje nebyly."

"Jako například?", pošťouchnul jsem Zorinu k dalším úvahám a z pítka si do kelímku dolil další dávku okurkový limonády.

"Jako například to, jak je život vlastně jednoduchej a že jsme jen nějak v určitym čase žití blbě naprogramovaný tak, že si toho nevšimneme."

"A kdo nás tak blbě programuje?", skočil jsem mámě do řeči.

"No kdo? Kdo asi? Panbu to nebude, protože neni. Jsem to my sami! Sami v sobě přehazujeme hnůj víckrát, než je zdrávo. Chápeš?"

"Ne." vypustil jsem spřežku popravdě z pusy ven.

"Tak třeba v sobotu já," rozpovídala se Zorina. "Zadělala jsem těsto na chleba a ta mrcha ne a ne dostat tu konzistenci, na kterou jsem zvyklá. A když jsem se s tím prala už potřetí a nebylo to k ničemu, tak jsem tu hroudu těsta smotala do koule, posypala kmínem a hrubou solí..."

"... a vrazila do pece, ne?" naivně jsem předskočil něčemu, k čemu vůbec nedošlo.

"...áááále houby, milej zlatej, já tu hroudu obalenou v kmínu vzala, vyšla ven k mezi a jako Helena Fibingerová jsem jí mrskla do pole před chalupou."

Přestavoval jsem si Zorinu v teplákách modrých jako moře a tílku bílém jako obláček. Stejný úbor si pamatuju na Heleně, která vrhala železné koule do míst, kam v té chvíli žádná ženská na světě nedohodila.

"Taky ses u toho zatočila?", hecoval jsem mámu.

"Zatočila, holomku, jen ale ne jako Helena, ale kvůli tomu mýmu srdci, se kterým už na mez nevyběhnu jako za mlada. Hlavička se mi trochu zamotala, ale i tak jsem vrhla."

"No a dál?", byl jsem zvědavej.

"No co dál? Koule těsta na chleba letěla luftem jako nějakej meteorit a pak spadl do toho narostlýho osení a mně se udělalo dobře."

"Dobře z letu koule z lepkavýho chlebovýho těsta?", nepřestávala mě matka udivovat.

"Ale prd.", zazdila mutr moje představy, "dobře z toho, že jsem se vysrala na to, co stejně nebude lepší a tak jsem to prostě zahodila." vyhodnotila sobotní skutek Zorina.

"A proč jsi tu hroudu ještě před vrhem obalila kmínem?"

"No proč?" měla v puse máma odpověď v cukuletu, "protože jsem jen slabá ženská, která v jistejch chvílích udělá to, co se běžně dělá. Těsto na chleba se přece před šoupnutím do trouby vždycky posype kmínem, ne?"

"To jo. Ale po posypání se šoupne k ohni, ne že se hází do pole." podotknul jsem "moudře".

"Milej zlatej, když jsem posypávala, tak jsem ještě doufala. Ale jak bylo dosypáno a ruce jsem měla jako nějaká zombie ulepený od toho sajrajtu, tak to přišlo a já vyšla před chalupu a dál to znáš."

"Takže chvilkový rozhodnutí.", usoudil jsem.

"Ale prd rozhodnutí. Životní poznatek! Co nezmůžeš, nedělej. A taky mě ti teď napadlo, že si na tý hroudě pochutnaj třeba mravenci a díky tomu kmínu nebudou tolik prdět.", zasmála se máma do telefonu.

"Takže z neštěstí nakonec dobrej skutek." poznamenal jsem.

"No vidíš, začínáš se chytat. Dyť ti to už pár let tluču do hlavy. Neštěstí je tu proto, abysme neztráceli naději a hledali dál. V každym hovně najdeš hrozinku - pamatuj na to! A už budu končit, ty jdi makat a já zadělám. Snad to dneska vyjde líp. A když ne, tak doreju ten hnůj. Čau."

A najednou telefon ztratil šmrnc a ohluchnul, protože máma musela zadělat na další pokus o dobrej skutek.

---

Není nic jednoduššího, než hodit chleba do pole a nic těžšího, než jako hubená ženská přehazovat hnůj.