"...tak co, pohádko, dáme péro?"

"Jedinou variantou jak nenásilně a neinvazivně zastavit stárnutí obličeje je začít nosit burku. To pak ale zase slyšíš ještě hůř, než jak blbě slyšíš běžně ve věku s blížícím se jubileem", popsala matka možnosti žen, které se s věkem vypořádavají stejně jako s kornoutem jahodový zmrzliny kydnutym na bledě modrym kostýmku Chanel - blbě.

"No tak jí ode mě pozdravuj a popřej jí", řekla mi ráno máma do telefonu, když jsem jí sdělil, že večer mám v plánu uklidňovat jednu spoluvěkovnici v tom, že padesát neni fakt vůbec průser. Dneska večer to na Smíchově bude fest hučet. Slaví se jubilemu a slaví ho ženská.

"Hlavně ji nepřej zdraví a štěstí a tyhle ostatní nutnosti. Toho všeho má každá v jejím věku ještě pořád plnou kabelku.", řekla rázně máma.

"Už si něco chystám, něco speciálního, aby měla radost z toho, že je slaví "konečně" a ne "už"... Musím ji trochu uklidnit a rozveselit, to víš, ženský a jubilea se moc nemusej."

"Hlavně, ať ji stran věku neuklidňujou řádově mladší ženský! To je pro jubilantku to nejpříšernější. Každá mladší jí s rozzářeným a HLAĎOUNKÝM obličejem, v šatech na tělo řekne: vypadáš skvěle, vůbec nikdo ti ten věk nemůže hádat. Cha cha cha. My jubilantky víme svý...", dostal jsem další radu k dnešnímu večeru.

"No a co jí k padesátinám popřát? Poraď. Ty zkušená!", zahájil jsem dotazování.

"Dobrýho řezníka", zaskórovala máma dvojslovně. "Takovýho, jako jsme měly my baby v Trmicích."

"Toho si pamatuju, jezdil jsem tam s váma v pátek pro maso. Jako dítě jsem dostával do ruky nožičku párku a čekal v rohu vykachlíkovanýho řeznictví, až budete obsloužený."

"A taky že sme byli! To si piš. S tím párkem v ruce a mozkem, co jsi měl tenkrát v hlavě, jsi prd poznal. Ale řezník z Trmic....", zasnila se matka do telefonu.

"To byl asi pěknej kujón....", zatipoval jsem si, protože jako dítě si fakt z těch nákupu pamatuju jen ten párek.

"No panečku!", s nadějí, radostí a dokonce bych řekl i s malým zachvěním pokračovala máma ve vzpomínce.

"Ten, když hodil kus kližky na váhu těma svejma prackama, rozklepaly se nám všem ženskejm před pultem nohy jako srnkám vyplašenejm při pastvě příjezdem kombajnu".

"No tý jo, to teda musel bejt kanec!", hecoval jsem matku.

"Uměl to s náma, votom žádná! Pořádnej kus chlapa, vyhrnutý rukávy, bílá zástěra, holá hlava a za uchem olizovací tužka.", zabředla matka do dnů její "šťavnatosti".

"Tu si pamatuju, olizoval jsem podle jeho vzoru pak doma propisky....", zavzpomínal jsem také.

"Jo jo, kližku z váhy vzal pak do těch pracek, hodil s ní na kus ustřiženýho bílýho papíru, nalíz tužku, mrknul na nás, napsal cenu na kraj toho papíru a ten kus kližky poplácal dlaní tak, jak chlapi plácaj ženský po zadku. S chutí a něhou.... To byly časy! Teď ti maximálně v albertu najede Ukrajinec s vozikem naloženym masem na achilovky a vodře ti paty do krve...."

"Ale bez fronty!", vyzdvihl jsem údajnou přednost nákupu v supermarketu.

"Jenže my ženský se na ty fronty k řezníkovi do Trmic těšily! Říkal nám "paninko" a "milostivá", vybranejm říkal "pohádko" - "tak co pohádko, dáme péro?".

"Péro?... No tě prsk teda.", poznamenal jsem.

"Péro je kus hovězího, ty inteligente", byl jsem slovně poslán do rohu hanby.

"...a jak říkal tobě?", sondoval jsem.

"Mně říkal milostivá. Znal se s tátou z fotbalu....", lehce ironicky posmutnělým hlasem téměř zašeptala matka a nadechla se.

"Jo, hochu, řezník z Trmic, to byla psychoterapie kombinovaná s wellnes. Navíc s bonusem výbornýho masa. Ten chlap dával každý ženský sílu nejen bůčkem, vocáskama a kejtou, ale hlavně tim, jak se k nám choval. A bylo mu jedno, jestli má před pultem holku s culíkama nebo milostivou s vlasama bílejma jako vyšlehaný bílky.", řekla mi máma. "Škoda, že k němu v sobotu pro maso už nemůžu. Není tam....", udělala máma tečku za vzpomínkami.

"Tak už víš, co tý ženský za mě dneska popřát... aspoň jednoho takovýho chlapa, jako byl řezník z Trmic".