Stáhni mi tepláky, to něco uvidíš...

Ženy jsou odvážné tvory. Zatnou zuby a roděj, po stodevadesátýtisící ukliděj ruličku po vypotřebovaném toaletním papíru a po stodevadesátýtisíci po nás na záchodě zhasnou. A když padnou, zase vstanou.

"Vypadáš jako Robocop", zvolal jsem spatřiv matku v postroji, který ji zbavuje bolesti od naštíplého obratle, který způsobil její minulopondělní pád do díry.

"Ano, jen mi zapomněli odříznout prsa, když mě v toho transsexuálního Robocopa měnili", poznamenala suše a lehce pravou, pohyblivější rukou přejela po hrudníku.

"A navíc teď nemůžu nosit podprsenku, tak se všem hned omlouvám, že třeba nefunguju na takový estetický úrovni, jak by bylo v mym věku žádoucí.", dodala.

"Si šik, Zorino, a hlavně jsi živá. Neřikám že zdravá, ale rozhodně nejsi mrtvá", dodal jsem s opravdovou radostí a bez objetí (to teď bolí) jsem mámu políbil.

"Stáhni mi tepláky, to něco uvidíš...", byl jsem vyzván k akci, ke které matky syny (kor v našem konkrétním věku) příliš nevyzývají.

Odolat takové možnosti se rovná ztrátě kytičky, pomyslel jsem si a pomalu mámě stáhnul její růžové froté tepláky do zvonu.

Nahoře na těle zůstala upevněná konstrukce krunýře, hrudník bez podprsenky krylo bílé bavlněné tričko a přiznávalo v podprsence nechráněná prsa.

"Jsou takový pobožný, no....", usmála se máma a lehce zasyčela bolestí, páč i smích potlučenýho člověka bolí jako mrcha.

"Pobožný? Pobožný prsa?", zatápal jsem.

"No...padaj na kolena", upřesnila ve chvíli, kdy se už z nohavic růžových froté tepláků staly růžové harmoniky shrnuté kolem jejich kotníků.

"Takový modřiny jsi nikdy neviděl, co? Ani na fezbuku!", zahlaholila máma a měla zase recht. "Barva jako Florance Joynerová, tvar jako česká selka, viď?"

"No to teda", seděl jsem jako zasaženej kulovym bleskem na křesle, přede mnou matka (69) od pasu dolu nahá, jenom v tričku, bez podprsenky!, s protetickym krunýřem kolem těla.

Stála ke mně zády (to aby mravokárci mohli dneska usnout).

"Kráva", hodnotila aktuální situaci matka, "prostě jenom kráva může lízt po takovejch schodech, ze kterejch padnout rovná se buď smrt, nebo barva kůže americký sprinterky."

"Můžu si sáhnout?", neodolal jsem nabídce, která se mi zračila cca 30 cm od obličeje.

"Klidně si to i poplácej. Když jsem to všechno přežila, poplácání vydržím.", souhlasila máma a lehce frivolně, kam jí to naštíplý obratel dovolil, vyšpulila zadeček.

"Myslim,", řekla nenápadně, "že právě vidíš v reálu opravdovou černou díru. Gratuluju ti k nabytému poznání."

Ženy jsou odvážné tvory. Zvlášť matky...