Plnotučnej život - to je moje!

Můžete mít nastudováno. Můžete mluvit třeba sanskrtem a udělat provaz na kladině. Můžete být ohodnocen Mensou a dokázat utřít dítěti podělanej zadek. Důležitý ale je umět si to užít!

"Tak jsem otevřela okno z kuchyně do zahrady a vyházela jeden knedlík za druhym až na hnuj. Možná některej z nich cestou srazil mouchu nebo motýla, ale to jsem neřešila. Byla sem tak nasštvaná, že bych snad přehodila i Jordán...", spustila máma lamentaci.

"Přehoď Jordán, řeku všech nadějí....", snažil jsem se rozveselit neúspěšnou kuchařku.

"Sem si nechala poradit a na zlomek sekundy propadla při nákupu stylu zdravého života. ... a celý to skončilo na hnoji. Naštěstí jsem měla v záloze lečo."

"Čim byly knedlíky plněný?", rejpnul jsem si do bolavý rány hloubš, než jsem si uměl představit.

"Mix, miláčku, mix. Švestky, jahody, rybíz. A všechny letěly!", už s trochou úsměvu v hlase.

"Nebyly k žrádlu?", chtěl jsem znát důvod.

"Ale to jo, i by byly, pokud bys byl nevidicí dědek s alchajmrem a nikdy jsi v puse neměl klasickej tvarohovej letní ovocnej knedlík."

"Jak k tomu došlo?".... zjišťoval jsem dál.

"Takže... před konzumem potkala Milunu, huba jí jede, dyť to znáš a vyhnout se nešlo. Chytla mě v podpaží, jako když si mě vede na parket na valčík a vlítla se mnou k regálům a že prej taky bude dělat knedlíky a že taky tvarohový a že nejlepší na to je odtučněněj tvaroh a já kráva jí to uvěřila."

"To nechápu. Ty - taková kuchařinka si necháš nakecat, že ovocňáky tvarohový jsou nejlepší z nízkotučnýho tvarohu?", zalapal jsem po dechu.

"Viď? Dyk to řikam, normální kráva. A to nečtu ani ele ani marijen, abych se nechala zblbnout návodama na to, jak mít v létě pěknou postavu díky všemu tomu odtučněnýmu. Pak stačí jedna Miluna a už v tom lítám.", přiznala matka sebekriticky. "Bych si nafackovala!", dodala.

"Hele," dodal jsem si odvahy a pokračoval, "třeba je Miluna umí i z odtučněnýho tvarohu a jen ti chtěla hezky poradit."

"No, což o to, poradila mi hezky, ale knedlíky stály za víš co....", kontrovala matka.

Chtěl jsem pokračovat v dialogu, a v tom to přišlo! Matka skoro zařvala.

"Už to mám! Že mě to nenapadlo hned. Dyť všechno to odtučněný neni k žrádlu. A proto po tom lidi nepřibíraj! Vlastně to ani nestrčej do huby. Jen já to nacpala do knedlíků!"

"To je zajímavá teorie. V novinách poraděj co jíst, aby se netloustlo a mlíkaři začnou vyrábět nízkotučný mlíko, sýry, tvarohy a ....", nedokončil jsem.

"A celý je to k prdu! Ukaž mi někoho, kdy má chuť žít nízkotučnej život. Ukaž mi takovýho pitomce a já ho na ten hnůj pro knedlíky nasměruju.", řekla máma stejně rozhodně, jako když Imelda Marcosová věděla, že ten 356. pár bot do Diora prostě musí mít.

"Takže příště...", zase jsem nedomluvil.

"Takže příště plnotučnej tvaroh, poctivý máslo a klidně na talíř vkydnu i pořádnou lžíci zakysaný hustý smetany. Plnotučnej život, to je moje!"