Taky budu plakat

Chováš se jako malý dítě! Často je tato věta spojována s určitým výsměchem a někdy dokonce i pohrdáním. Zaslouží si ale upřímnost výsměch?

"Je mi smutno, babi.", odpověděla malá holka babičce, která ji usadila na sedadlo v tramvaji a stála nad ní. Jednou rukou se babička držela tyče a druhou hladila vnučku po hlavě.

"To přejde.", řekla smířeně, nepřestávala hladit krátké prázdninové vlásky dítěte a koukala nepřítomně z okna na utíkající domy kolem tramvajových kolejí.

"Brečela jsi taky?", zeptala se vnučka a podívala se nahoru na babičku.

"To víš že jo, to je normální, že lidi brečej. Velký i malý.", odpověděla mírně a její dlaň sklouzla z temene hlavy na tvář holčičky.

"...a brečel i táta?", vyzvídala dál ta malá a tramvaj si to svištěla středem Karlína směrem k Florenci.

"Táta taky. I maminka. Všichni jsme brečeli.", odpovídala trpělivě babička.

Tramvaj zastavila na zastávce. Pár lidí se z ní vylilo a pár nových přililo. Paní s kudrnatým voříškem byla mezi nima.

Všimly si jich obě. Jak vnučka, tak babička.

"Hele, pejsek", zajásala ta malá, když se tramvaj zase rozjela. 

Té velké se z koutků očí spustily milosrdné slzy. Jen tak. Nebylo jich moc. Nebyl to pláč. Spíš vzpomínka...

"A proč Amálka umřela?", dopomohla svojí otázkou k dalšímu téměř neviditelnému proudu slz ta malá holka.

"Protože už byla stará a tělo už nemohlo a tak včera odpoledne umřela.", odevzdaně a něžně odpověděla babička a lehce popotáhla nosem smutek zpět do hlavy.

Holčička se dívala z okna a když tramvaj podjížděla Negrelliho viadukt, otočila se radostně na babičku a s rozsvícenýma očima řekla: "Taky budu plakat, až odpoledne umřeš."