Havel. Oral. Masaryk.

Některé vzpomínky na nedávnou historii dostávají po letech nový, a ne vždy zrovna heroický nádech. Ale člověk se aspoň zasměje.

Jakmile se kdekoliv ke konci 89. začala klenout melodie lidového šlágru, lidé se stávali ještě víc nostalgičtějšími a mnohé ženy začaly okamžitě v kabelkách a po kapsách lovit kapesníčky. I chlapi si sem tam v ulicích zabuleli...

Ikonou podzimu 89 se kromě Václava Havla stal znovuzkříšený T.G. Masaryk. Znovuvzkříšený proto, že už se po letech zase „mohlo“ a taky se tak dělo.

Havel na tribunách s psanými proslovy v ruce. Masaryk na koni v ruce s bičíkem (na fotce – pochopitelně – Masarykoleum stát nikdy nevybudoval...).

Havel v kruhu svých přátel revolucionářů na podiu Laterny Magiky, Masaryk v kruhu dětí u lánské školy.

Havel v chumlu dělníků továrny v Karlíně, Masaryk jako dobrý hospodář obklopen rolníky drtí v dlaních obilný klas a ochutnává jednotlivá zrna.

Národ byl na podzim 89 v eufórii. Komunisti šli od válu, k válu se dostal dramatik a „zlobil“, fotky tatíčka Masaryka po letech skrývání ozdobily nejeden příbytek a v televizi se začaly svlékat vyhublé italské štramandy a notovaly si u toho lascivní popěvek – tutti fruti...

A regály se začaly plnit vším možným (a nemožným!) a lidi si začali plnit dávné sny.

Ve světě nás milovali. Byli jsme takovým tím nárůdkem, který se vzepřel rudé moci. Hlavně Američané, kteří milují jakékoliv často až patetické projevy vlastenectví, byli z Československa úplně štajf.

Atmosféra v jednom z nejkrásnějších měst střední Evropy byla zkrátka neodolatelná. Praha se začala kromě revoluční nálady plnit i mladými chtivými amíky.

Milovali Kubišovou i svíčkovou a učili nás mluvit anglicky.

Jejich časté „really?“, doplněné výrazem obličeje, který dával najevo obdiv k nám, Čechům, byl k nezaplacení. Master Card, na to ostatní, tu tenkrát ještě nebyl.

Na jednom zvláště emocionálním setkání na staromáku se mnou byla Amber.

Byla milá. Byla empatická. Byla šťastná, že je u toho. Zažívala osobně svržení komunistické moci v jedné zemi střední Evropy. Byla to Američanka a měla vlhké oči, když náměstí - s až kýčovitě filmovou náladou kulisy filmu o středověku - naplnily lidské hlasy v popěvku tehdejšího hitu „Ach synku, synku“.

„Orál jsem ooráál, ale málo...“, neslo se nad hlavami davu a já byl taky dojatej.

„What´s the song?“, zeptala se mě tenkrát Amber.

„It´s a favorite song of our first president Masaryk“, odpověděl jsem plný revolučního nadšení a pokračoval ve zpěvu: „kólečko see mi, polámáá lo...“.

„Was he gay?“, ptala se Amber dál.

„Who?“, přestal jsem zpívat.

„Masaryk“, upřesnila Amber.

„Why?“, navázal jsem já a tím jsem vyplácal veškerou mojí tehdejší slovní zásobu anglických slov.

„...you know, what „oral“ means in english?“, zeptala se s úplně vážnou tváří a téměř až děsem z mé odpovědi Amber.

A v tu chvíli bylo po absolutní slepé a až chorobné oddanosti revoluci.

Eufórie zůstávala přítomna v mé mysli dál, ale byla jednoduchou otázkou „was Masaryk gay?“ rozvícena o tu dávku humoru, který se v těch dnech dostával na druhou kolej za revoluční počiny.

Dvacet pět let poté mám pořád pocit, že mi tenkrát na staromáku Amber nechtěně dokázala, že i když se kolem dějiny valej a oči slzí a hlas se chvěje a pěsti se zatínají, že by kolem nás mělo bejt neustále i dost místa na smích, nadsázku a humor.

Vrátí se k nám zase kolem 17. listopadu, nebo budeme na ulicích potkávat pouze samý „pamětníky revoluce“ a nas.aný lidi?