Pytel plný koulí. Jen pro mě!

Dětství je plné protikladů. Třeba: "nepůjdeš od stolu, dokud to všechno nesníš" a proti tomu "ne, abys to sněd všechno najednou".

Čočka byla v dětství fakt hnusným jídlem. Omlouvám se za toto prohlášení všem mým dětským kuchařkám.

Na talíři v mých klučičích očích vypadala (čočka), jako by se v nějaký hustý kaši koupala nacucaná klíšťata. Divná hmota, divně to "vonělo" a bylo to kyselý. Brrrr.

Když byla v talířích čočka, často jsme s bráchou seděli u stolu s dospělými, kteří měli dávno dojedeno a mlčky vykonávali nedůstojnou roli hlídačů správného dětského papání. "Dokud to nesníš, nepůjdeš od stolu. Já mám času dost." - kdo by tyhle věty neznal?

Byli vytvrvalí a my, děti, museli poslouchat.

Dojíst.

... a s plnou pusou klíšťat, tvářema jak křeček, pak odběhnout na záchod a tam obsah pusy vysypat do mísy a rychle spláchnout.

V přímém rozporu ale byly hlášky rodičů ve chvíli, kdy jsme od návštěvy dostali s bráchou čokoládu nebo bonbóny. Věta o nutnosti sníst vše se velice snadno změnila na lehce mrazivé doporučení: "ne abyste to snědli všechno najednou!".

A nastalo peklo!

Nesnězte najednou jednu malou krátkou lehkou Kofilu! Neznězte najednou sáček mléčných karamel s nasekanými buráky! Nesnězte najednou lehounký kočičí jazýčky!

A nesnězte najednou krabičku rumových pralinek. Těch drobných zaoblených iglů politých čokoládou s opilejma Eskymákama uvnitř...

Po "odjedení" prvních dvou řad pralinek z výsuvné krabičky bylo možné obelstít matku tak, že se lehce krabičkou cuklo. Bonbony v krabičce se tak posunuly směrem k otevřené straně a vizuálně vše budilo dojem plného boxu - tedy splněného příkazu "nesněz to všechno najednou".

Matka mohla kontrolovat plnost papírové krabičky zmáčknutím jejího víčka, ale rumové pralinky jsou tak křehké, že by je pouhým dotykem bříška ukazováčku rozdrtila. Proto v tomto případě kontrola fungovala pouze vizuálně.

Průser nastal, když matka vzala krabičku s posledníma třema pralinkama, naaranžovanejma u otvoru, do ruky. Váha prázdného boxu vždy prozradila moji žravost a malou psychickou odolnost vůči všemu čokoládovému (obojí trvá dodnes).

"Nedělejte si škodu a nic mu nedávejte", říkala pak nahlas pokaždé, když přišla návštěva a já stál připravený s polonataženou rukou v předsíni pod zrcadlem, vedle kterého byl věšák na kabáty a návštěvy se na tomto strategickém místě musely zastavit.

"Posledně ho po tý čokoládě bolelo břicho a navíc dneska nedojedl večeři, takže si nic nezaslouží.", zněly věty, které ukončily veškeré naděje a chutě malýho kluka.

"Vem si jabko" - bylo už jen ránou z milosti.

Vzpomínáte si na to také? Tak hanba. To potupení. Ty nepovolené laskominy. Ta újma táhnoucí se s námi celý život...

Takže jsem včera koupil PYTEL mozartových koulí.

PYTEL, ne nějakej smutnej pidisáček! A roztrhl jsem ho a položil na sedadlo spolujezdce.

A připnul jsem si pásy.

A rozjel auto.

A SEŽRAL JSEM CELEJ TEN PYTEL BONBÓNU NEŽ JSEM DOJEL DOMU.

A vůbec mě nebolelo břicho a sněd jsem i celou večeři. Bez nátlaku!