Tak takhle by to nešlo, Kláry...

Ještě pořád jsem nepřišel na to, jak plně odvedený sportovní výkon dodá lidem entuziasmus a opravdu skvělý pocity.

Do tý doby jsem si v parku klidně čet noviny, popíjel kafe z hrnku, pozoroval lidi a odháněl příliš hlučné děti zpět k jejich rodičům.

Najedou se zjevil.

Takovej ten model, co ostatním chlapum ve společnosti ženskejch překáží, protože jsou okamžitě (nebo posléze) konfrontováni s jeho postavou. Prostě vysportovanej, no... a navíc obtaženej v neuvěřitelně přiléhavé kombinéze. Skoro bych řekl, že jinak funguje jako princ v Labutím jezeru.

Zastavil se opravdu přímo před "mojí" lavičkou a začal se vyklusávat.

ZLEHKA oddychoval (což mě teda fakt naštvalo, když jsem si uvědomil, jakej kopec právě vyběhl!), vrtěl zadkem, díky poměrně dlouhému krku kroutil hlavou ve velkých kolech a díval se na sadu zařízení, které měl navlečená různě na předloktí.

A odplivával.

Pak najednou vyskočil do vzduchu snožmo, dopadl přímo na bobek a začal dělat dřepy.

Popotáhl jsem ze špeku, zadržel dech, koukal na něj a čekal, co se bude dít dál.

Provedený počet dřepů jsem nestačil spočítat. Rušily mě v tom totiž zvuky, které vyloudily dlaně, jež o sebe při výskoku nad jeho hlavou pokaždé nahlas plácly.

Ten chlap byl opravdu neskutečnej. Vizuálně i výkonama.

Po chvíli dřepy ustaly, pán se otočil zády ke mně, roztáhl nohy a začal se postupně předklánět až se jeho dlaně dotkly země. Tohle jsem nikdy nedokázal!

Vyfoukl jsem nespotřebovaný dým a zhluboka se napil kafe z hrnku ve chvíli, kdy na mě na plno vystrčil tu obtaženou prdelku (takový maj kluci tak kolem 12! let) a systematickým prohýbáním těla v boku svůj zadek natřásal necelé dva metry od mého obličeje. Dělal předklony.

Nezbylo, než znovu potáhnout ze špeku.

"No tak to má rád vobtažený a rád se ukazuje, no", řekl jsem si sám pro sebe, vyfouknul jsem a chtěl pokračovat ve čtení lidovek.

ALE...

V tu chvíli na stejnou kótu (tu mojí! s lavičkou) doběhla i žena.

Drobná, milá, pokorná - a urvaná z běhu.

Muž pořád poskakoval a neskrývaně ironicky na ni pohlížel.

Žena byla také navlečena v obtahující plast, ale rozhodně se nechystala dělat dřepy s výskokem nebo předklánění se s otiskem dlaní o zem.

Byla prostě vyflusaná. Kopec o sobě dal v jejím případě pořádně vědět.

Muž k ní přiskákal!!! a ženskou bez dechu, s rudým obličejem a krhavýma očima poplácal po zadku.

„Takhle by to nešlo, Kláry“, dodal fest nadřazeně a podíval se na jeden z přístrojů, který měl upevněný na předloktí.

Potáhnul jsem, složil noviny a úplně neskrývaně čekal na to, co se bude dít.

„O víc jak minutu horší než včera! Co jsi jedla?“, užíval si svojí výkonostní převahu skokánek.

Žena mlčela. Mluvit nemohla. Dejchala tak, že jí bylo slyšet určitě až v Hostivaři.

„No, copak nám dneska Klárinka baštila? Co?“, rozjížděl ten cápek monodialog ve svém machistickém rytmu. Poté došel až na dotek ke Kláře, uchopil do ruky její zápěstí, zmáčkl tepnu a pohled hodil na jeden z těch chytrejch designovejch trendy přístrojů na ruce.

„No...“, řekl po chvíli bádání, „pěkně ses naducla, co? To jsou hodnoty. To jsou hodnoty!“, odskákal od Kláry a nepřestával poskakovat.

Klára se napřímila.

Dala ruce v bok.

Dech už měla klidnější a rudá barva z jejího obličeje pomalu mizela.

„Tak pojď, pojď – deme na to. Neztvrdni mi. Dáme ještě kolečko“, machroval ten páv v overalu a mrknul na mě – chlapsky spiklenecky – jako že takhle se to ženskejma přece musí.

„Seru na tebe, seru!“, odpověděla velice klidně, otočila se odešla z mojí kóty kopcem dolů.

Poníženej macho chvíli nervózně váhal. Podíval se směrem ke mně a já jen pobaveně potáhnul obočím. Ve zlomku vteřiny chlápek nastartoval svoje neuvěřitelně vysvalovaný lejtka a odběhl pryč.

Natáhl jsem do sebe další dávku a čekal na další příběh...