Ahoj mami - poor you...

Rekni Americanovi, ze jsi sel vic jak par mili pesky, nebo ze jezdis po meste autobusem a vykuli oci, jako bys mu prozradil recept na coca colu.

Amici milujou chodit.

Ale jen kdyz je to po plazi, nebo po parku a kdyz maj nasazeny ksiltovky, tricka a sortky. Do dalky jim zarej ruzovy nebo zelinkavy kecky /asi nejakej trend/ a z usi jim visej draty /to jak poslouchaj muziku nebo radio/. Na nosech maji posazeny brejle a tvarej se strasne dulezite. Nektery z nich zvejkaj.

Pri teto cinnosti vynechavaji i jindy obvykle a vrele zdraveni a omezuji aktivity v tomto smeru na pouhe kyvnuti hlavy, nekdy spojene s usmevem.

To vis, mami, delaj neco pro svoje zdravi a to je vazna vec, k tomu se tak musi pristupovat!

A pak dojdou k autu a jedou domu a do prace a ja nevim kam. Chodej jenom, tak mi to pripada, kdyz lidi kolem videj, ze oni sami delaj neco pro svoje zdravi... 

Vencit psi a chodit nebo behat jezdej autem.

Poor they!

Ja, jak me znas, zase rad chodim. 

Sneruju si to po plazich. Sneruju si to po meste a sneruju si to vsude tam, kam se da / eckdy opravdu s vypetim sil / dojit. 

Predevcirem mi ujel autobus z plaze do centra a tak jsem se vydal na tuhle turu pesky. Nejakejch 5 mili /cca 8,5 km/ v zabkach po betonovym chodnikem se zdolanim Ringlingova mostu, kterej je vysokej jako panelaky na Chodove, aby pod nim mohly proplouvat parniky. Netvaril jsem se ani dulezite, nemel jsem sportovni obuv a cestu mi nezkracovala hudba do usi.

Na jednotlivych odpocivadlech a view s lavickama jsem mijel sedici Americany s kyblema piti a krabicema plnejma jidla. Posedavali, koukali na zaliv a lili do sebe cukru v hnedy vode a chroupali chipsy a huby meli mastny od ruznejch tech karbanatku uveznenejch v houskach. 

Objimali se, povidali si, nebo sedeli sami a cumeli. A taky, samozrejme, opanovani tim mamivym svetlem displaye, komunikovali potichu s nekym na konci zalivu, nebo dokonce na konci sveta.

A vsichni, fakt vsichni pili nebo zrali.

Cesta z plaze do down townu mi vzala cca hodinu a ctvrt, mozna hodinu a pul. Nohy me bolely jakobych sel Prcice kombinovany vystupem na Snezku a troje Rysy. Dopajdal jsem k autobusovymu nadrazi a zjistil, ze druhej spoj mi frnknul pred patnacti minutama a dalsi jede za tri ctvrte hodiny. Kristova noho  - potreboval bych te dvakrat.

A tak jsem se otocil, zakazal si nohy cejtit a dosel do Whole Foods - to je takovy misto, ktery je hodne podobny Cartierovi nebo Tiffany, jen s tim rozdilem, ze tady prodavaj zradlo.

Nechal jsem si nalejt KYBL kafe s tim nejtucnejsim mlikem na planete a kdyz jsem za vylestenou vykladni skrinkou s ruznejma kolacema zahlid home made brownies with creeme, bylo rozhodnuto.

Nakoupil jsem, sednul jsem si pred kram ke stolu na kovovou zidli a v teple a tme do sebe nalil pul litru kafe a asi 40 deka neuveritelny cokolady a smetany spojeny v jednom echt kousku kolace pomazanyho sladkym bilym kremem.

Rano bych mel nazout kecky, do usi strcit draty, do huby zvejkacku, moji holou lebku prekrejt "capem" a vyrazit na plaz nebo do parku.

Ale jsem Cech. A tak si rano prispim a chodit budu zase jen tak, abych se priblizil k tomu co chci videt nebo co chci zazit.

Mozna to delam blbe. Netusim. Ale jdu si svoji cestou...

pusu, marek

p.s. od rana je dneska zatazeno, poprve co jsem tady. Ale za dve hodiny prej bude zase sansajn. Tak to tady proste chodi. Stejne jako tu chodej Amici a Evropani.