Pieta končícího listopadu

Už ani nepočítala pokolikáté. V úplném tichu si před něj klekla, nadechla se a na bílé stěně za ní vykreslilo venku zářící slunce obrys jejího těla. Na stěně pokoje ožila silueta shrbené ženy. Pieta končícího listopadu.

"Přitlač", zamumlal jednoslovně muž sedící na posteli a rozhližel se po pokoji přecpaném novinami, knihami a fotkami různých lidí.

Neodporovala. Věděla, že vzdor z její strany nemá v tomto místě co pohledávat. Potichu se nadechla a přitlačila. Přesně tak, jak si to muž přál.

Podzim za oknama pomalu škvírama v parapetu vnikal dovnitř. Nesl s sebou chlad a mlhu.

Muž sedící na posteli měl mlhou obalené zatím pouze kotníky, které od chladu chránily shrnuté kalhoty a v nich uhnízděné spodní prádlo. Vedle této shrumáže se do linea podlahy vtiskávala kolena a holenní kosti klečící ženy.

Kůže na mužových stehnech byla na dotyk papírová. Nebo spíš působila dojmem škraloupu z čerstvě ohřátého mléka. Byla tenká tak, že by ji snad prolomil i rychlejší nekontrolovaný výdech.

Muže sedícího na posteli stáří už dávno dohnalo.

K ženě klečící  před ním se začalo blížit.

"Přitlač", zopakoval muž a jednou rukou vjel do vlasů před ním ženy.

Byla smířená, ale ne poddajná.

Vlastní dlaní vzala opatrně tu jeho a s ženskou něhou začala jednotlivé prsty jeho dlaně vymotávat z pramenů vlasů na své hlavě.

Necítila se týranou, ani pokořenou.

Nedělala to ráda, ale musela.

"Napít", zaznělo z úst muže, který při sezení pouze koukal na protější stěnu se stínem shrbené ženy.

Zvedla se od něj a obrys jejího těla na protější stěně se proměnil.

Jako ze scény starého čínského stínového divadla ožily její ruce a nohy a tělo se z pozice submisivního sedu přelilo do typické chůze krásné ženy.

Sklenici plnou vody podala muži na posteli a opět si k němu opět klekla a hrudí se opřela o jeho holení kosti.

A přitlačila.

A uslyšela apatické polykání vody nahoře nad ní a oči jí začaly vlhnout a nos byl z ničehož nic plný.

Prázdná sklenice uvízla v mužově dlani, když žena dokončila to, co v posledních týdnech dělala každý den.

Muž pomalu vstal, téměř se napřímil a roztáhl obě ruce jako Ježíš (nebo jako cvičenec v bílém tílku a červených trenýrkách).

Žena se předklonila, do obou dlaní vzala gumičky trenek a tepláků a obě součásti oblečení vytáhla přes hubená lýtka a stehna s kůží jako škraloup na ohřátém mléku zpět na boky muže.

Jemným dotykem své dlaně na jeho ramena dala muži signál, že dnes je hotovo.

Odešla z místnosti.

Její ani jeho pusa nevyslovily při jejím odchodu ani písmeno. Slova zůstala uvězněná v žaludcích jejich těl.

"Přijdu zase zítra", vydechla pár slov na chodbě proti ní jdoucí ženě v bílé uniformě a v tašce, kterou držela v ruce druhou rukou, upravovala ručník se žínkou.

"Tatínek se lepší", zaslechla odpověď a pak se se všemi svými starostmi ponořila do odéru nemočniční chodby a proplouvala k východu z budovy.