Po čem touží ženy v řeznictví

Někdy se stane, že muž dokáže mnohem přesněji odhadnout, po čem žena zatouží. A velkou pravdou je, že tuto skutečnost umí jasně - často přímo pregnantně - vyjádřit.

Po třech ránech šedých jako plynovody kolem Bíliny svítilo dneska nad Nuslemi slunce.

A to hned člověk začne být, řekněme, lehce zpovykaný.

Neodbude se krajícem okoralého chleba (nic proti němu, ale křupavý ranní rohlík má také něco do sebe!) s plátkem sýru a hrnkem čaje. Má chuť si u snídaně se sluncem nad hlavou lehce zařádit...

Stejně to na mě vlezlo asi před dvěma hodinami.

V teplákách, bundě, nemytý a nadržený na snídani, která vybočí z šedivého standardu, jsem se vyšoural z domu a namířil si to do řeznictví za rohem. Právě pro ten rohlík a poctivou šunku od kosti k němu. Pár platků šunky na fest okmínovaný a osolený rohlík a zbytek šunky pod jedno vejce. Představa zvuku tlustého od šunky smyslně se kroutící pod bílkem a žloutkem na rozpálené pánvi mě téměř donutila k popoběhnutí. Téměř...

Jazyk mi v puse rejdil jako úhoř lapený na háček a prsty v kapse mikiny mi nervozně přes oblečení poklepávaly na hladové břicho.

A jako na potvoru u řezníka fronta.

A jako na potvoru na řadě před pultem paní Váhavá.

Zařadil jsem se a v mé hlavě si řeznictví proměnil v Albertinu nebo Prado nebo Guggenheima. Aby mi to čekání lépe ubíhalo

Namísto šunek, klobásek, paštik a různých salámků jsem v chladících pultech viděl Mondriana, Maleviche, Chagalla, Kokoschku, Toyen, Bacona, Moora a v jelítkách z Davle Josefa Ladu.

Prodavačka se změnila v kustodku a uzená žebra zavěšená na hácích za ní se proměnila v prostorové objekty Marcela Duchampa.

Galerie výsostného v Nuslích. A bez vstupného!  

"Ukažte mi tenhle bůček", ťukla prstíkem paní Váhavá do skla chladícího pultu.

"Kterej?", zeptala se kustodka.

"No tenhle, dyť vám na něj ukazuju", vyťukávala paní Váhavá nehtem s fialovým(!) lakem na sklo jakousi zprávu v morseovce.

"Ten?", sáhla kustodka na jeden z kusů masa za sklem.

"Ne. Ten vedle. Ukazuju na něj.", byla vytrvalá paní Váhavá a nákupní tašku dosud drženou v levé ruce si položila mezi nohy. Uvolněnou rukou si posunula brýle na nose.

"Ten?", usmívala se kustodka a asi sedm lidí přede mnou v řadě se začalo ošívat.

"Ano.", paní Váhavá zřejmě došla k cíli. Uf.

Jako správná kustodka měla řeznice na obou rukách natažené gumové rukavičky. Kus bůčku vzala do pravé ruky a začala maso prezentovat. Chovala se k prezentované části vepřového s opravdovou  láskou. Tak jako kustod k obrazu od Jacksona Pollocka. 

"Ještě zezadu, natočte to.", zavelala paní Váhavá.

Kustodka natočila.

"Hm, to je moc tučný. To já nemůžu. Mám pak vždycky střevní potíže. Můžete mi ukázat ten kousek vedle?", požádala a mně začalo silně kručet v břiše.

"Vedle nalevo nebo vedle napravo?", zeptala se kustodka a Pollocka uložila na jeho původní místo.

"Napravo", řekla paní Váhavá.

"Moje nebo vaše vpravo?", vyžádala kustodka bližší specifikaci.

"Tenhle", zaťukala paní Váhavá opět fialově nalakovaným nehtem na na sklo vitríny.

Kousek vepřového boku s kresbou masa a tuku vykresleného v pravidelných liniích černobílých kompozic od Vasarelyho vynesla řeznice v rukavičkách před zraky paní Váhavé.

"Hm. Tam je málo masa. Nemáte ještě jiné kousky?", bez obav a studu pronesla návštěvnice galerie, lehce se narovnala z předklonu a z hluboka se nadechla.

MÉ CHUTĚ SE ZMĚNILY V HLAD!

"Jste tady sama?", osmělil jsem se z konce řady zeptat paní řeznice.

"Ano.", odpověděla rázně a vzhledem k řeznické sekeře položené na porcovacím špalku za ní a s paní Váhavou před ní jsem už další otázku nepoložil.

"Tak teda nějakou krkovičku", prohlásila bezelstně paní Váhavá.

Každý ve frontě přešlápl z nohy na nohu a tak se řada lidí přede mnou lehce zavlnila.

"Prosím, vyberte si", pokračovala mile kustodka. "S kostí, nebo bez?", dodala.

"Radši s kostí." vyjádřila se paní Váhavá.

"Tak třeba tuhle?", nabídla řeznice kus masa červeného, jako by do něj rudou barvu napustil sám Lichtenstein.

"A nebo radši bez kosti, nebudu přece platit kosti, když chci maso. Vite?", obrátila se paní Váhavá na muže, který stál ve frontě za ní.

Netušila ovšem, že narazila na poměrně jadrného zástupce mužského pokolení.

"Já bych vám doporučoval hovězí.", řekl bez váhání a jakékoliv emoce vyjádřené grimasou nebo pohybem těla.

"Proč? Vepřové je méně zdravé, vite?", zeptala se ta, co nás všechny zhruba dvacátou minutu lehce zdržovala.

"Kráva ke krávě. S pupkem se shodnete spíš.", zaduněla galerií odpověď.