Hlavou mi pokaždém průletu takového blikajícího nic v nebi letí můj podzimní výlet.
Kam se ty lidi těšej, anebo odkud se vracej?
Hlavou se mi to honí pořád lehce dokola a nahoru a pak dolu. Jako když si někdy na parkovišti všimnete toho velejemnýho igelitovýho pytlíku na rohlíky (kolik jich asi za rok utrhnu z role?), který, větrem nafouknutý nadutec, lehounce poletuje nad zaparkovanými sluhy na čtyřech kolech.
Tak lehce je mi v ty chvíli, kdy mi obyčejný lidi lítaj někde vysoko nad hlavou. A my o nich na beton víme! Na rozdíl od andělů... (Ne, že by nebyli...)
Takže ty živí lidi mi lítaj nad hlavou v rozblikaném nic letícím mezi stříbrnými dírami v černé obloze a já si dneska večer říkám: "Sakra, proč ještě nikdo neprovozuje leteckou společnost s názvem "Dětství"?"
Lítalo by se jen tam, kde je krásně. Já vim, vypadá to jako blbej nápad, ale...začněte si představovat!
Lítalo by se jen tam, kde je krásně. Kde fouká letní vítr a přes stromy nedohlídneš domy. Kde všechno kolem určuje měsíc červen, který je plný syté až na pohled čvachtající zeleně.
Přistávalo by se v pampeliškovém poli, protože by cestující měli pocit, že přistávají na plástev medu. Tolik uklidňující prvek pro všechny potenciální pasažéry, které na zemi drží pouze a jenom strach z přistávání.
Dětem, samostatným dětem, by patřil 1-th class a tam ať si povídaj třeba se Spidermanem. Hlavně ať ho netahaj na palubu mezi dospělé pasažéry!!! Na tom bych tedy trval.
Business class by byla vyhrazena matkám s dětmi ve věku, ve které matky nemohou v žádném případě své děti opustit. Snad jen ve výjimečných případech - když zešílí. V tom případě ano, dítě odebrat. Takže Business Class pro matky s malinkými dětmi. A ano, do kabiny pro dospělé se přijďte na cokoliv zeptat, o miminko se vám ale postará odborně vyškolená chůva v Business Class.
Dospělí pasažéři obsadí BEZ dětí Economy Class. Je to jejich poslední šance být před dovolenou v klidu ve společnosti dospělých bez dětí. Povídat si normálně, nebýt přitom shrbený s bolavými zády nad šišlající holčičkou, které nerozumíte, protože nedokážete rozkódovat ptydepe jejího toku slov, jež každé druhé obsahuje písmno š, č, ž. A to pořád dokola. Nerozumíte jí. Konec. Ale nahrbený s bolavými zády se smějete jak pitomec, protože tomu prostě chcete přijít na kloub. Takže ano, tahle situace vám jako dospělému v Economy Class letecké společnosti "Dětství" opravdu nehrozí.
Takže to bysme měli rozdělní kabin a formu přistávání.
Cena letenky: Za kg dospělé osoby 150 dolarů, za dítě do určitého věku 50 dolarů za kilo.
A teď vážně.
Koupili byste si, kdybyste mohli, letenku společnosti "Dětství" a nechali se "odletět" tam, kde jste už třeba hodně dlouho nebyli a s velkou pravděpodobností se tam už nikdy nedostanete? Nechtěli byste letět do dětství? Ať bylo, jaké bylo?
Nechtěli byste přistát na plástvi medu? Pane jo, kdo vám dá dneska víc?
Přistanete v místě které vám stejně hlavou prošlehává den po dni celý život, protože to bylo místo vašeho prvního si všímání sama sebe.
Do místa, kde to vonělo důvěrou, kterou jste ani nemuseli umět rozpoznávat, natož ji kolem sebe cítit. Prostě tam byla.
Do místa, kde na konkrétním místě vrže podlaha.
Doletět nad místa, která jste vlastně nikdy neviděli z nebe, i když je znáte důvěrně jako svoje tělo. Ale to místo znáte jen z pohledu ze země. Shora nikoliv. Není to divný?
Letecká společnost "Dětství" by vás přenesla ke studeným jarním potokům, ve kterých jste nedočkavě každý březen, po kotníky v ledové vodě a se sluncem skákajícím po hlavě, přivolávali léto.
Prostě do dětství. Do takových těch téměr zapomenutých míst, která nosíme někde uvnitř kolem páteře. Každý náš dnešní pohyb, každé naše charakteristické gesto, podle kterého nás poznává rodina, nebo přátelé a milenci, každé toto VAŠE gesto se formovalo už v dětství... Proč tam tedy neletět ještě jednou?
Prostě do dětství - odletět na týden, nebo jenom prodloužený víkend.
Vydat se tam. Vydat se tam dospělej. Vydat se tam se vzpomínkami, které nás zranily. Vrátit se tam se zkušenostma, které nás dostaly tam, kde teď jsme. Prostě se tam vrátit, na pár hodin, nebo pár dní a projít si místa, která někdy hřála a jindy pálila. Tak kousek od sebe, tak tenká hranice mezi "hřála" a "pálila" a jak mohou být najednou místa dětství hřejivá i pálivá. Ale dospělej cestující společnosti "Dětství" má právě své zkušenosti, svůj nadhled a svůj humor v sobě. A takhle dospělej dospělej zaletí i tam, kde to třeba jenom nehřálo... Ale zaletí do dětství. Alespoň na okamžik tenkej jako chlup z hranostaje.
Prostě do dětství. Do plástve, do činžáků a chalup, co nás formovaly, do dětství.
Postavit se tam na chvíli a do hlavy si pouštět volně všechno vzpomínání. Roztáhnout klidně v křeči prsty na rukou tak, jako to dělají děti, když se dostanou do nesnází.
Prvotní náraz v návratu do dětství může bejt pecka. Ale pokud jsme čekali tak dlouho, mohli jsme očekávat náraz koblížku?
Riskněte to a leťte do dětství. Do míst, na který jste skoro zapomněli, ale jen někdo nahodí slovo jako "ulice z kopce, v zimě sáňkování v centru města", jste tam.
Jste lapenej, nebo lapená, hlavou proletí něco, co nejde popsat a mozek začne mluvit vašimi ústy. Protože dětství máme v sobě na pořád. Je srostlé s páteří a leze nám z uší. Dětství za nás mává naším typickým pohybem ruky, nebo za náš křiví pusu naším charakteristickým způsobem.
Dětství je talíř s vychládající polívkou, protože "nepůjdeš od stolu dřív, než to sníš".
Dětství je ale taky klouzání chodidel v červnovém ránu v rosou mokré trávě kolem chalupy. Nohy studily a chvílema i brněly, ale do hlavy se už opíralo slunce a kalhoty od pyžama se zebrama a medvídkama byly dole v cukuletu urousané. Na to se nezapomíná.
Letenky do "Dětství". Kdo chce?