Jsou to dny, když už před probuzením člověk cítí, že ráno bude vypadat jako fest rozježděná louže, dopoledne jako týden starý hrnec se zbytkama zkyslý držkový a odpoledne se bude tvářit lstivě jako růžový daňový tiskopis. Celý až téměř apokalyptický den uzavřou složenky, které vypadnou z poštovní schránky a cedulka: VÝTAH NEJEDE.
V takových dnech není v moci ani knížek, ani hudby, ani filmu, ale ani lidí kolem vás na složenky zapomenout, vygumovat růžovou barvu z daňového přiznání nebo rozbitý výtah rozpohybovat.
Na takový dny se musí jinak.
Třeba dojet někam za město a dál jít pěšky. Jít pořád dál. Neohlížet se, jenom se rozhlížet. Neutíkat. Jenom unikat. A v hlavě uvařit čaj s citronem a z uší nechat vytéct med.
A prsty nechat proměnit ve větve s kočičkama a jejíma kožíškama si hladit tvář.
A otevřít dokořán pusu a stoupnout si proti větru tak, až se vám tváře nafouknou do tvaru rozpůleného melounu a z nosu jako roje včel vyletí černá melounová semínka.
Nastavte větru i svoje prsa a pozorujte, jak studený vzduch změní tvar vašich bradavek. Stanou se z nich hroty, které vás samé ochrání před nájezdy loupežných hord nepříjemností a strachů.
A pak klesněte na čtyři a po kolenou a s dlaněmi na trávě zjišťujte, co vlastně vidí váš pes, když ho venčíte na louce u lesa.
A až se během po čtyřech unavíte, lehněte si na záda a koukejte nahoru.
Zbystřete sluch. Napněte kůžičku na vašich ušních bubínkách.
A nadechněte se zhluboka. Naplňte plíce vzduchem a radostí a vystřelte do nebe nad vámi slovo, které vás potěší.
Prdeeeeel! Ach Bože! Proč já? Táhni! nebo Lásko.
A pozorujte, jak to slovo letí nahoru, jak se zmenšuje, jak třeba i mění směr a klidně si zmizí.
Stejně jako slovo vystřelené do nebe totiž postupně zmizí všechno, co v danou chvilku trápí vaše nehty, nebo rameno nebo vaše myšlenky. Celý vaše já. Není to sice žádné čáry máry fuk, ale postupně se všechny ústrky a nehody vytratí.
A zůstanete jen vy. Odpočatí a připravení na další podobné dny, kdy se třeba proletíte na labutích, abyste z nadhledu poznali, že svět je někdy jako drsná drátěnka na drhnutí zapečených kastrólů.
Sem tam se bez drátěnky neobejdeme, ale ten lesk potom....!