Vypni tu televizi, když se mnou mluvíš

"...musí tam někde bejt", zazněl zoufale, ale současně i hodně naštvaně ženský hlas někde ze světlíku. Seděl jsem na porcelánu a poslouchal.

To jsou takový ty osudový vteřiny: blbě se na někoho podíváte, nebo se těsně u dveří bytu utrhne ucho igelitky a vejce se vám vpijou mezi prsty v žabkách nebo si řeknete "ještě jednu ránu" a barva nehtu je v tu ránu fialová a ukápnete si do trenek.

Nebo se prostě jen v rychlosti na hajzlíku zapomenete podívat, jestli je v roli dost papíru. JESTLI TAM VŮBEC NĚJAKÁ ROLE JE...

"...ježišmarjá, kde by asi tak moh bejt hajzlpapír? V ledničce? Panebože!", rozjížděl se někde podemnou nebo nademnou v patře příběh.

Instinktivně jsem hodil oči na místo, kde role obyčejně leží a ulevilo se mi. Byla tam. Jinde ale prokazatelně scházela.

Obyčejně na záchodě čas neztrácím. Na to jsem zřejmě moc estét. Ale tentokrát jsem si poseděl...

"...neni, jo?", chvíli bylo ticho. "Koupelna? Tam co jsou čisticí prostředky.", zazněla další rada a zoufalý ženský hlas se na chvíli odmlčel.

Pokud jsou v domácnosti role striktně rozděleny na "nakupovače" a "uživatele" může dojít, jak se právě někde v domě stalo, k situaci, kdy "uživatel" tápe a "nakupovač" trpí.

A když je sedící cimprlich, prsty nepoužije a o kachlíčky na zdi si zadek prostě neotřete. Klouže to.

"...počkej. Nech mě chvíli přemýšlet.", dostal se dialog do fáze filozofických úvah.

Ale přemýšlet v sedě nad plnou mísou není zřejmě příliš snadné, o pohodlí nemůže být ani řeč. "Zkus tu skříň v předsíni, tam co jsou krémy na boty a tak.", vyplula do světlíku další rada.

Odmotal jsem z MOJÍ role první decimetry hebkého pruhu.

"...vypni tu televizi, když se mnou mluvíš. Neslyšíš, co ti řikám. Skříň v předsíni sem řikala...", a hluboké hlasité povzdychnutí.

Představoval jsem si nějakou sousedku. Zoufalou. Naštvanou. Se zadělanym zadkem.

Já osobně už byl v richtiku se zpět nataženejma trenkama. Spláchnout ale mohlo být osudové. Mohl bych přeslechnout výsledné řešení. Zaklapl jsem víko od mísy a potichu přiotevřel okno. Ne proto, abych líp slyšel, ale abych se neudusil a zároveň zůstal v obraze.

Situace na jiném hajzlíku v domě gradovala.

"Taky ne, jo?...že bych ho nekoupila?", položila sama sobě nahlas kruciální otázku dáma v nouzi.

Často si totiž myslíme, že jsme vše zařídili, ale reálná skutečnost může naše jistoty přetavit v omyl.

"...v kuchyni, ve spodní lince, vedle myčky, tam co jsou papírový utěrky", s úlevou téměř vykřičená naděje. "Ne? A ty utěrky tam jsou?", kapky naděje jsou sesbírány opatrně, aby se nevyplašila ta jednou už zmíněná realita. "Tak mi přines ty utěrky."

Chvíli ticho. Příběh zřejmě končil. Už už jsem se chystal spláchnout a vypadnout za zamořeného prostředí, které ale zvukově rajcovalo a ponoukalo k dalšímu setrvání.

"...látkový? Seš normální!!!", zařvala už bez servítek "nakupovačka" a bylo slyšet mohutné bouchnutí dveří o jejich futra.

Představil jsem si sedící dámu, bez hajzlpapíru, s utěrkou na nádobí v ruce a peklem v hlavě.

Ticho. Jen holub letící světlíkem čeřil křídlama klid před přicházejícím aktem na toaletě někde v domě. 

Řešení zadělanýho zadku stále nepřicházelo. Cesta prstů (možná i díky čerstvě nanesenému laku) nepřicházela v úvahu a "uživatel" i jeho navaděčka byly evidentně v koncích.

"...no tak mi podej tvoje ponožky. Ne z koše. Čistý, ze šuplíku. Černý!"