Dovedla ho do vagónu metra za ruku.
Chlapa jako horu. Horu něhy a neohrabanosti zároveň. Horu zvědavosti a smíchu poschovávané v zakřiveném obličeji.
Byl silnější než ona, a přesto ho vedla za ruku a posadila vedle mě.
Sedl si mezi mě a jeho mámu, která se usmála na všechny kolem, jako by se omlouvala, že ruší ve vagonu plném zdravých lidí. Usmívala se na spolucestující v okolí, přestože se ani jeden z nich neusmál na ni.
Chlap jak hora dostal do ruky bílý list papíru, který jeho máma vytáhla z barevné tašky. Papír byl čistě bílý, bez fotky, bez textu. Jenom list.
Jemně ho uchopil mezi palec a ukazováček a zdvihl si ho do úrovně obličeje. Soustředěně na arch papíru koukal, přestaly se mu třást nohy a vagon metra sebou škubnul. Odjížděli jsme z Flóry přikrytí hlínou a ochráněný betonovými tubusy směrem do centra.
"Tamto", rozuměl jsem slovu, které mohlo přiletě z Pákistánu, prolítnout sousedovi vedle mě hlavou a do světa si najít cestu přes jeho pusu plnou zkažených zubů.
List papíru vyklouzl z jeho prstů a obloučkem přistál u mých chodidel.
Zvedl jsem ho a podal ho chlapovi jako hora.
Lekl se. Díval se na mě a ani se nehnul. Asi jsem byl moc rychlej. Moc rychlej na jeho vidění světa.
Papír si ode mě vzala jeho máma a zase se tím plachým úsměvem omlouvala za to, že je spolu se svým postiženým dítětem v metru. Takovej jsem z jejího úsměvu měl pocit.
List papíru se vrátil mezi prsty mnou vyplašenýho chlapa.
Dojeli jsme na "mírák". Do vagónu nastoupili lidi a psi a plno tašek a nervozity.
Chlap vedle mě se začal naklánět ze strany na stranu a něco mu lehce začalo chrčet v hrdle a oči se v očních důlcích začaly točit a kroutit.
"Tamto.", pronesl zase pákistánské zaklínací slovo a arch papíru opět letěl vzduchem. Tentokrát jsem ho ale nenechal dopadnout a zachytil ho levou rukou ještě v letu.
Chlap se zasmál. Od srdce. Na plno. Obrovsky dětsky. Nahlas.
Podíval jsem se na něho z boku, lehce jsem naklonil hlavu, usmál se a pomalým pohybem jsem mu arch papíru podal.
Vzal si ho, zavřel obě oči a ukázal mi všechny zubní kazy světa v jedný puse. Pořád se smál.
A následovalo ... "tamto"....a list papíru letěl opět mezi všema cestujícíma a taškama a nervozitou a plachtil kolem nás všech jako oznámení, že andělé nahoře jsou připraveni a dolu posílají přes svoje posly čisté archy papíru, na které máme napsat naše jména, rodný čísla a místo, kde bychom po smrti chtěli v nebi pobývat....
Ještě dvakrát jsem ten letící list papíru zachytil a podal ho novýmu člověku v mym životě. Pak jsem musel vystoupit.
Pozdravil jsem jeho mámu a usmál se na ni. Jemu jsem lehce a opatrně zamával dlaní a řekl jsem nahlas tak, aby mě slyšel: "Tamto."
Nevím, jestli to zafungoval. Vůbec si nevšiml, že jsem odešel...