Namazal jsem mu chleba s máslem a krajíček jsem jako peřinkou překryl plátkem sýru.
Byl podvečer, a ještě nenastal čas jeho předání mámě, která musela vyřídit něco důležitýho a po ruce nebyl nikdo, kdo by ho ohlídal, zasmál se s nim a ukrojil mu chleba.
Seděl u stolu, dlaní si po obličeji shrnoval kůži až vypadal jako šarpej a s mírným odporem sledoval sklenici plnou mléka, která stála na stole před ním.
A zíval.
Zíval tak, že jsem se rozzíval taky. Tahle záhada mě pořád baví. I když nechcete tak zíváte, stačí když si někdo kolem vás otevře hubu.
"Proč zíváme?", zeptal se, když viděl mojí otevřenou hubu a zlehka se u otázky usmál.
"Proč myslíš?", zeptal jsem se, protože vykládat něco o okysličování krve mělo asi stejnej význam, jako říct fotbalistovi, že kabelky chlapi fakt nenosej.
Přisunul si blíž sklenici a ukazováčkem začal jezdit po hladině mlíka.
"Asi že sem unavenej", koukal pořád na prst kroužící v mlíku a možná měl radost z toho, že ho nikdo neokřikl, že tohle se nedělá. Nedělá, no, ale co už, když bylo v mlíku prstíku dobře...
"A co když je to jinak?", zeptal jsem se ho a podal mu talířek s chlebem a plátkem sýru.
"Jak jinak?", do chleba nekousl, a prst vytaženej z mlíka olíznul.
"Co když jsme my zíváci nějaký špioni z vesmíru?", vykulil jsem na něj oči a mlčel. Tajemně jsem mlčel.
"A nikdo nás nevidí...", přidal tajemno, ztichnul a zašeptal: "...a nemáme auťáky, ale rakety. Skovaný!!!", našpulil pusu a mlčel.
Výzvu jsem přijal.
"Některý tramvaje jsou rakety, víš to? V noci lítaj do vesmíru a ráno nás vozej do práce a do školy."
"Týýý jo!", sousto ukousnutýho chleba nedovolovalo jeho puse žádný další slova.
Z mísy na lince jsem si vzal jabko a zakous jsem se do něj.
"A viděl jsi někdy, jak řidič tramvaje zívá?", zeptal jsem se úplně vážně.
Jenom kejvnul hlavou a z koutku mu na tmavý tričko s dlouhym rukávem ukáplo pár pozdravů od mlíka v jeho puse.
"No", nechal jsem si menší dramatickou pauzu, "tak vidíš, že nekecám. My, co zíváme, jsme špioni z kosmu. A některý špioni říděj ty rakety.", musel jsem se otočit a jako dělat něco na lince, aby neviděl, jak se směju.
"Aha", řekl potichu, hlavu zamotanou a chleba se sýrem už skoro celý v sobě.
"A aby jsme se poznali mezi sebou", pokračoval jsem, když jsem se k němu zase otočil obličejem, "tak si jeden před druhym sem tam zívneme."
"Ty jo!!!" Měl jsem ho na lopatě a pustil svoji fantazii na ještě větší špacír.
"A všim sis, že když zíváme, tak pokaždý lehce zvedneme hlavu?", zeptal jsem se.
Koutky u jeho malý pusy se zakřivily dolů a hlavu dal lehce na stranu.
Naoko jsem si před ním zívnul. Podruhé i potřetí. Nakažlivý efekt se dostavil a malej opravdu zívnul.
To byla moje chvíle.
"Vidíš...", upozornil jsem, "zvedáš při tom hlavu!"
Dozíval.
"To aby se moje zoubky mohly podívat domu.".
Vyhrál nade mnou.