Znáte takový ty rozcapený parchanty?

Za tohle psaní mě některý maminky nebudou mít rády. Já zase ale nemusím ty jejich rozcapený parchanty. Takže si budeme kvit.

Baví mě v sobotu brzo ráno vstát, natáhnout na moje tělo různý hadry, který instinktivně najdu po bytě, opláchnout si ksicht vlažnou vodou a z tuby do pusy vytlačit trochu pasty jako osvěžovač pro vykloktání.

Pak čapnu košík a pár plátěnejch tašek a v tuhle sobotu jsem si zase na palici natáhnul i čepici, páč od řeky se už valí ta zasr...trolená (já vím, sem tam má bejt chlap i slušnej) zima.

A vypadnu z baráku, slezu (napsat "seběhnu" by bylo troufalé a zbytečně vychloubačné) schody z nábřeží k Náplavce a pomalým krokem dávnokluka a spíšuždědka podejdu Palackého most a těším se na mrkev, jabka, čerstvej chleba, kus másla a kafe na trzích.

Prostě takovej milej až meditační sobotní rituálek. Radost po pracovním týdnu. Slast z přemýšlení o tom, co koupim, co z toho uvařim a jako to pak krásně nádherně SEŽERU a bude mi milo a spokojeno. Možná přízemní, ale mně to tak funguje.

Ve chvíli příchodu na trh je mozek víc vyladěnej než mordy psů páně Pavlova, duše plesá jako o dušičkách a očka jsou zvědavá a začínají skákat ze stánku na stánek a posílat mozku první informace.

Ach....to krásno všude kolem. Nezapomenout na řezaný kytky!

Pak se postavíte do fronty, která vede k paní Vajíčkový, jejíž "elka" jsou pověstný....

"Ne, Denisko, to ne! Opravdu mě zlobíš. Vajíčka jsou křehká, nemůžeš je nést ve svém košíčku.", modeluje ve svých ústech slova maminka a říká je hodně nahlas. 

"Já to chci!", zapiští Deniska a vy lehce nadskočíte.

"A když hapáš a rozbiješ je, z čeho maminka udělá bábovku?", opět nahlas, s prezentací pochopení pro své dítě a na obdiv lidí kolem k výchovným metodám "správňácké" maminky.

"Koupíš nový!", odpoví Deniska rozkazovačně jako malej Hitler a práská při tom miniaturním proutěným košíčkem o kočičí hlavy na chodníku Náplavky. Kočičky to musí hodně bolet...

"Ty můj rozumbrado.", zasměje se maminka z plna hrdla a submisivně dodá. "Vždyť by tě bolely noženky, kdybychom se museli vracet od domečku zpátky pro vajíčka až sem. Vajíčka ponesu já. Tobě dám do košíčku tvarůžek, ano?"

GRC GRC GRC GRC! Takhle se mluví s parchantem? - napadlo mě ve chvíli, kdy Deniska práskla košíčkem, ten se odrazil a začal vadit lidem, kteří se mezi stánkama na trhu procházeli.

Deniska se rozkročila a začala řvát. Pláč to nebyl. Ten poznám a dokonce jsem stavu dětskej pláč v době zákazu čehokoli i pochopit. Tohle byl řev, jako by Denisce někdo vrazil do zadku její oblíbený, jenom dvakrát olíznutý kulatý lízátko ChupaChups.

"Denisko, no tak...", zahartusila maminka a jala se sbírat miniaturní proutěný košíček.

Fracek si dával sóličko a lidi kolem se usmívali, jakože "to je ale roztomile naštváňkaňounká holčička". 

"Já chci vajíčka a tvarůžek poneseš ty, protože zlobíš", křičela Deniska skrz nudle, který jí vyletěly z nosu a sliny, který se jí jako tlustý žížaly vyvalily z tý její rozcapený mordičky.

"Ale jen jedno!", řekla maminka přísně a dupajícímu hajzlovi dala zpátky do ruky, a to velice opatrně, jeho košíček.

"Chci tvůj košíček. Tenhle nechci.", prásk a kočičí hlavičky na chodníku opět bolestí zamňoukaly a lidé kolem se tvářili shovívavě a dělali, že tam Deniska neni a mně, úplně samovolně a mile a bez agresivity, ale dostatečně nahlas vyjelo z pusy: "Drž už hubu."

A koukal jsem přitom chviličku na Denisku, chviličku na její maminku a dlouze na hladinu řeky, ze které se jako v Rusalce zvedala první podzimní mlha tohoto roku. Najednou bylo takové ticho, že jsme mohli slyšet i to, co si říkají kapři v řece...

"Děkuju", ozval se za mnou ženský hlas a já dal paní Vajíčkový na pult kartón na deset elek a těšil se na chleba s máslem a vajíčkem na tvrdo s troškou plnotučný hořčice...