Chlapům čůrajícím u stromů na Palackýho náměstí čuchaj venčení psi k nohám.
My, páníčkové, je pořád odvoláváme, ale Stella se v takovym případě dá odvolat fakt jen výjimečně. Doslova si ty čurající pány prohlíží. Beze studu, na férovku. A chlápci s ní někdy i hodí řeč. Takovou - no dost familiérní, bych řek, jako třeba: "Ahoj, ty jsi pejsek nebo fenka?", nebo "No ty si fešanda...". V takovej okamžik písknu s větší intenzitou, protože jeden nikdy neví...
A včera při večerním venčáku tohle:
"No, to nemůžete vydržet domu?", učitelsky přísně zpovídala čurajícího chlapa taková pohublá osoba ženského pohlaví.
Chlápek stál zády k ní, pravda - moc hluboko do křoví nešel, v ruce pinďoura a pramen takovej, že by vyvrátil i kameny ve Stonehenge.
Ona stála za jeho zády, Stella si z boku prohlížela vodopád, chlap stál zády k žensky a já jen kousek, na doslech od této svaté trojice.
"Nechte mě se vychcat", vyplulo melodicky opile z pusy čurajícího.
"Jste na veřejnosti!", nedala se odbejt paní Mravokárná a dodala "abych nezavolala policii...". Určitě to byla úča!
Pan Gejzír obrátil pozornost k psovi.
"Jak se jmenuješ, pejsku?", mluvil, kýval se u toho a pořád "konal". Absolutně si získal mojí úctu tím, jak DLOUHO a silně už čural.
"To je jedno, jak se jmenuje ten pejsek, ale vy byste měl přestat a začít se chovat slušně." stála si na svém úča a už mi trochu lezla na nervy.
"A jak se jmenujete vy?", zeptal se zády k dámě pan Gejzír. Stella si k němu sedla a pozorně ho sledovala...
"No to tady snad nebudeme řešit, jak se jmenuju, když už toho čuráte!", pohoršeně sdělovala úča chlapovi důvod, proč se mu nechce představit. "K čemu to potřebujete?", držkovala dál.
"Abych vás moh poslat do prdele a nebyl u toho až tak sprostej."
Zapískal jsem na Stellu a šli jsme taky.