"Jako Jan Hus, chlapče, přesně jako von..."
"Chvílema to vypadalo, že budeme potřebovat servis plastickýho chirurga..." začala máma popisovat večer a noc, kdy o svatýho Jána lidi zapalujou ohně, aby sebe i své okolí očistili od všeho nepotřebného a pomocí ohně a kouzel přivodili i blahonosné až erotické chvilky.
Jenže...
Jenže ten večer dopadl úplně jinak, než jak velí tradice. Jako erotika to vypadat mohlo, a blahnosno se moc nekonalo.
"Plastickýho chirurga?", lehce jsem vyděsil sám sebe při představě, že v rámci noci kouzel se ženský, který znám už víc jak 45 let, nechávaj plnit botoxem, nebo si šmiknout víčka a přišít jejich zbytky k očím. Až takovej fajront jsem fakt nečekal.
"Hochu, to ti byl hukot!", gradovala Zorina příběh ze svatojánské noci.
"Skákala jsi přes ohneň a padla do něj prdelí?", zkoušel jsem možnosti.
"Kdyby jen to...", pronesla máma dramaticky, jako když Jiřina Švorcová v Ženě za pultem dokazovala Simoně Stašový, že si právě ona odkousla z kolečka gothaje v oddělení lahůdek.
"Pokračuj, už mlčim..."
"No, tak pamatuješ přece, jak to na svatýho Jana chodí. Voheň, líh a zpěv. Základní trojice a mezi nima všechno to ostatní."
"Ano", přitakal jsem jako hodný syn, "pamatuju velmi dobře. Dřevo z rozštípaný králíkárna i s bobkama hozený do vohně a buřty na plameni z týhle "směsky" opečený měly takovou dost nepopsatelnou chuť v hubě...", vzpomněl jsem si na jednu divokou ohnivou session ze sedmdesátých let.
"No, hochu, pokrok nezastavíš. Na králičích bobkách už buřty nepečeme. Ale na co bys vzpomínal, kdyby to tenkrát bylo tak obyčejný, jako je to v dnešní době, viď?..."
"Takže: co se teda dělo?"
"Slavilo, jedlo a pilo. Opilopilo."
"Jé, to je krásný slovo.", cuklo ve mně nahlas. "Opilopilo jako že do ožrání? Lehkýho samozřejmě.", dodal jsem s pokorou.
"No...vlastně skoro do ožrání. Já teda ne, znáš mě. Nebudu jmenovat, ale ožralopilo bylo taky.", postavila matka - skoro jako Jungmann - další nové české slovo.
"To je ale kolem vohně na svatýho Jána normální, ne?"
"Záleží na věku.", dodala matka s další silnou dramaturgií v hlase.
"Dál...", požádal jsem o pokračování příběhu.
"No...už jsem byla lehce opilopilá - to víš, mně stačí vidět vinětu a už tancuju - a pak jsem vstala ze židle, že trochu ten voheň porichtuju, protože už skomíral."
Slovo "skomíral" bylo poetickým popisem začátku megakatastrofického pokračování...
"A když sem se předklonila nad voheň, tak Milan dost nahlas poznamenal, že mám ještě pořád hezkou prdel a jestli mě může pošmajchlovat."
Začal jsem litovat, že jsem tam nebyl...
"A nechala ses?", zvědavost mnou cloumala jako španělská chřipka tím, koho pohltí.
"Která ženská by se nenechala, když se líbí i přes tak dávnej rok narození? Pošmajchlovat neni přece sex! Jen to Milan nemusel řikat tak nahlas..."
"No...", hecoval jsem dál Zorinu, "a pošmajchloval teda?"
"Hochu... . Pošmajchloval. Pošmajchloval a v ruce měl lahev vodky bez uzávěru a jak mi šmjachloval tu moji panimandu, tak ten líh do vohně ládoval, co to šlo..."
"Ty vole. Takže jsi vzplála?", předvídal jsem sled zatím netušených okamžiků.
"Nejdřív mě ten žár jen líznul ksicht!".
Začal jsem se smát.
"Nesměj se!", zavelela Zorina a ja se zakous do vlastních rtů.
"Já byla v předklonu nad plamenama, Milan mi ležel na zádech, lil do vohně tu vodku, Mirek hrál na kytaru Dajánu, ostatní zpívali a nikdo neviděl, že se opejkám!", vykreslovala svatojánskou noc tohoto roku moje maminka.
Jako bych to měl před očima: kruh vrstevníků mojí mámy kolem ohně - jejich nálada a zpěv notně podpořeny kořaličkou a vínem - v ohništi v předklonu Zorina a na jejích zádech Milan - ten do ohně leje vodku, až plameny mámě šlehaj do obličej - erotika by se dala krájet nožem na dort.
"Proč si ho nesetřásla?", podal jsem celkem logickou otázku.
"Až ti bude tolik co mně a nějakej udělanej Milan ti vleze zpitej na záda a ty budeš v předklonu uhejbat ohni - nenapadne tě tak blbá otázka, jakou jsi mi teď dal."
"Smrdělo to?" nedal jsem na rady zkušené a ptal se dál.
"Co jako?"
"No ty, když ses opejkala?"
Máma chvíli mlčela.
"Opejkat se a škvařit, to je rozdíl. O škvaření jsem zatím nemluvila....", vysvětlila Zorina.
"Došlo i na škvaření?", vyděsila mě její odpověď,
"No a proč bych ti jinak řikala, že jsme málem potřebovali plastickýho chirurga asi?..."
"Kriste pane, to je jako z horroru."
"Ale hodně blbýho...", doplnila mě Zorina a pokračovala.
"Když se mi ho nepodařilo setřást a nikdo se neměl k tomu mi pomoct, tak jsem se víc rozkročila, abych měla lepší manévrovací pozici a ... pravý chodidlo v kroksech vklouzlo přímo do vohně! To ti byl švunk!"
"Takže jsi stála pořád s Milanem na zádech přímo v ohni?", pátral jsem.
"Jako Jan Hus, chlapče, přesně jako von! Jen tu čepici jsem na hlavě neměla a nebyla jsem - NAŠTĚSTÍ - svázaná řetězama."
"Takže se ti ta gumová mrcha připekla k noze, Zorino? Ale pravdu!", byl jsem důrazný v očekávání odpovědi a plnej strachu o pravý chodidlo mojí mámy.
"Sem se vzepjala a Milan sklouznul."
"Do ohně, předpokládám...", reagoval jsem.
"Jo. Padnul do něj jako špatně napíchnutej buřt na klacku. Teprv v tu chvíli ostatní přestali blbnout a zpívat a začali ho z vohniště tahat za nohy a von u toho ještě nahnul vodku k hubě, ale jak to hořelo, tak mu to lízlo fousy a smradu bylo, jako by někdo podpálil mokrou vovci."
"A co ty? Co noha?", zajímal jsem spíš o matčin zdravotní stav.
"Já z vohniště vyskočila jako srna a jako Maradona jsem před sebe kopla tou nohou a připálená bota vodlítla do tmy a při pádu do kopřiv zasyčela, svině jedna žhavá."
Smíchu ve mě bylo jako na matějský atrakcí.
"A Milan?", vrátil jsem se k tomu, kdo zřejmě dopad hůř.
"Milan nemá vobočí a řasy na pravym voku vypadaj, jako když teprve rostou. A půl ksichtu nemá s fousama. Ale vidí.", podala Zorina kompletní hlášení o zdravotním stavu toho, kdo jí nad svatojánskym vohněm šmajchloval zadek.
"Tak to dobře dopadlo, viď?"
"Naštěstí jo. Sedinku si už na svatýho Jána nikdy fakt hladit nenechám. Ale kdybych uhořela... možná bych měla za pár let čest bejt svatá. Náhoda je vůl..."
Marek Valiček
... máte doma ženu, nebo něco takovýho?
Zdvořilosti stranou. Na plaché dotazy není v letech gendrového rozpoznávání čas. Kdo jsi, co máš? A odpovídej rychle.
Marek Valiček
Hospodské řešení vystoupení z únyje
Hospoda na naší vsi není vůbec fyjalová. Z části je zatím jen světle hnědá a dává tím nejednomu z hostů šanci vyloupnout se na chvíli z vlastní sociální bubliny. I když...
Marek Valiček
... kam se hrabe Nurájev
"Když už je člověk dlouho na penzi, to se ti najednou vynořujou myšlenky, na který v tom životním fofru v předchozích létech nebylo času." Takže ranní telefonické kafe s matkou v poloze takovýho domácího filozofování...
Marek Valiček
Rozdíl mezi ruským dortem a českým dortíkem
"Ruskému sportu byla vyhlášena válka a jak vidíme, tak všechny prostředky jsou dobré." tolik narativ šéfpekaře Peskova k dopingovému dezertu.
Marek Valiček
Tragédija
S melodický ruským přízvukem došplhá slovo "tragédija" do výšin, které jsou v končeném důsledku vlastně hodně milé.
Marek Valiček
Tady prostě mlčet nemůžeme
Národní politika je rozpolcená. A i když je Česká republika proti současným mrazům připravená a nikdo nezmrzl, byť měl na sobě jen trenky a trička s krátkým rukávem, existují skupiny lidí, které mlčet nemohou... Mají totiž rozum.
Marek Valiček
... jako když z penálu vysypeš pastelky
Téměř na den přesně jsme zase ponořili chodidla do vanové teploty vody Indického oceánu, nad hlavama nám v tu chvíli proletěla padající hvězda a mně nějaká mořská mrcha lehounce popálila nárt na levý noze...
Marek Valiček
Kližka na houbách a roztančená matka. Prostě krásnej den!
Některé matky to tak prostě mají. K narozeninám si nepřejí žádné dárky, ale rády si zatancují v restauraci, kde se... netančí.
Marek Valiček
... já věděla, že jsem neporodila blbce
Přešel jsem celou naší rozlehlou zahradu, která kdysi bývala olympijským stadionem, zelení prosycenou džunglí nebo jen mým obyčejným útočištěm. Loktama jsem se opřel o plot a podíval se přes něj do daleka. Do dětství...
Marek Valiček
Vliv stravy a alkoholu (v době krize) na dlouhodobé vztahy
Krize všude kolem nás! Nemít v restauraci zarezervovaná místa, těžko bychom se někde kolem vytipované hospody v pražském centru v sobotu večer usadili...
Marek Valiček
... proboha, kdo vás tak příšerně oblík?
Pokaždé, když je na place trochu času, když se svítí, nebo líčí, nebo čeká na slunce a jindy na mraky, se s bandou mých kolegů posadíme a jedeme zážitky z natáčení. A že se zážitky jen hemžíme...
Marek Valiček
Proč ten teplouš z Ukrajiny neválčí?
Pokud se určitá mozková nedostatečnost propojí s klasickou závistí, dochází k situacím, které je opravdu lepší úplně minout.
Marek Valiček
... vy prej máte černýho ptáka. A mohla bych ho vidět?
Ani požáry, jaké v těchto dnech tančí po Rhodosu, nejsou štont rozpálit debatu tak, jak se to před nedávnem podařilo jedné malé holce z Toušně.
Marek Valiček
Bylo to tu dobrý, ale zejtra už nepřijdu
"Tělo vašeho bratra bylo nalezeno na ubytovně ve Vysočanech. Abychom vyloučili cizí zavinění smrti, byla nařízena soudní pitva a vy musíte čekat na její výsledek", tak prosté bylo květnové oznámení Policie ČR.
Marek Valiček
53 pohlaví country
O tom, co se aktuálně děje v Cannes mám málo informací. Jenže... i ten červenej koberec na hvězdami prošpikovaném Boulevard de la Croisette včera večer jistě ještě více zčervenal závistí při porovnání s eventem ve Středoklukách.
Marek Valiček
Nejdřív se stydíte koupit kondom, pak viagru a nakonec jste skoro všichni svatí...
"... od bezzubýho k bezzubým. To je tak v kostce život každýho chlapa. Ale co ti budu vyprávět. Sám to znáš nejlíp."
Marek Valiček
O polykání žab a o tom, že už nejni, jak to bejvalo
V pátek jsem ráno sedl do auta, nastartoval a z rádia se ozvalo "...to je celé, ten příběh končí...". Hanička tam nahoře v nebi asi ví, co se tu děje. Můj další film skončil a já jel na Barrandov odevzdat klíče a říct ahoj.
Marek Valiček
... stejně, jako když malé dítě vyráží na výlet
Na dnešní den jsem se těšil moc. Těšil se stejným očekáváním, jako když jsem jako malej kluk vyrážel na výlet. Dospal jsem na rozdíl od dětství klidněji, ale to očekávání v sobě mělo velmi podobnou radost. A mít radost...
Marek Valiček
... tak si to číslo napiš na předloktí, když si ho nepamatuješ
Lidská neomalenost až blbost je nezničitelná. Lehce omluvitelná je blbost mladá. Stará blbost - to už je kategorie k nepřekousnutí.
Marek Valiček
Malorizace, aneb "proč bych se měla bát?"
"A najednou jsem ti viděla Jirku ve čtverečkách, zamotala se mi hlava a tak sem si řekla "pozor, holka, jdi si lehnout" a šla jsem, protože když je člověku ouvej, má si lehnout a počkat, až to přejde."
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |