Řekla jsem si - holka, takhle by to dál nešlo!
Vo volbách to nebude, na to nemám prsty, ani žaludek.
"Co si pekala?", zajímalo mě víc, než se zeptat na to, koho Zorina volila.
"No normálně. Kydla sem do vaidlingu mouku a tuk a droždí a pak sem vykrájela jabka, co jsem našla spadaný cestou domu z chalupy a udělala sem takovou tu mojí čengemenge buchtu s jabkama a pudingem."
"Takže tlamolep.", vyhodnotil jsem typ koláče, kterej máma už s ohledem na praxi dělá se zavřenejma očima a ještě je přitom schopná vyžehlit prostěradlo a vypucovat okenou pár tabulí skla.
"Ses mimořádně trefil. Mně to těsto nějak blbě vykynulo a tak to bylo jako podešev a Jirka mi řek, že jestli volby dopadnou jako ta moje buchta, tak se máme na co těšit..."
"Vo tom vůbec nechci mluvit.", oznámil jsem Zorině moje kategorické rozhodnutí.
"No tak já ti povim něco jinýho.", řekla máma, nadechla se a spustila.
"Víš, jak sem ti v létě řikala, že se mi nějak blbě dejchá a že se při špacíru musim sem tam zastavit a jako že se rozhlížim a přitom lapu po dechu?"
"No to si pamatuju, Zorinko. A co? Zlepšilo se to, nebo se kocháš častějc?", čekal jsem na odpověď.
"Hele, kochám se častějc, ale neposeru se z toho. Řekla jsem si: holka, takhle by to dál nešlo. Žádnej kopec nejni tak příkrej, aby sis na něj nedošlápla. Takový kopce u nás nejsou a plíce mám jak zvon. Možná prasklej, ale zvon to pořád eště je."
"Neřiká se srdce jako zvon?", napadlo mě a nedalo se to v hubě udržet.
"Chlapče", začala matka zvolna, "od jistýho věku je všechen ten pajšl, co nosíme celej život v těle, zvonem. Srdce, plíce, játra, žaludek. Všechno musí fajnově bimbat, aby byla chuť zadělat těsto, vyštafírovat se na cestu za doktorem nebo si stoupnout pod kopec a vyrazit. To poznáš. Počkej, stáhnu si mlíko z plotny."
Matka opět, jako to dělá pořád, přestala mluvit do mobilu a já slyšel, jak přešla ke sporáku, posunula po jeho varný desce rendlík s mlíkem a řekla: "No to víš, ty mrcho, ty bys zase chtěla přetýct, abych musela to sklo pucovat, co? Hovno!"
"Povídáš si s mlíkem?", rozesmálo mě.
Zorina ani chvilinku nemlčela.
"Já si už povídám se všim. To taky poznáš. Komentuju mokrej ručník, do řeči se dám se slupkama z jablek, který krouhám, nebo si popovídám s keřem šípku, kterej míjim."
"A co mu řikáš?", chtěl jsem vědět.
"Komu?"
"No tomu šípku, třeba."
"No tak tomu sem řekla, že je škoda, že už je zas holej, protože ho mám radši s listama a jestli se teda šípky těšej na to, že je sesbírám a budu se patlat s jeho milionem semínek, abych udělala jednu prťavou skleničku marmelády, že na to ať teda nespoléhá."
"No to musel bejt naštvanej.", poznamenal jsem ironicky.
"No to musel. Protože takhle mu zbejvaj jediný dvě možnosti."
"Jaký?"
"No...jaký. Buď, že přemrzne, nebo že ho sežerou ptáci a pak ho někde vyserou a jeho děti se tak dostanou daleko od rodičů."
"Proboha? Jak se jaký děti dostanou daleko od rodičů?", zamotal jsem se v mámině vyprávění.
"No jaký. Ty si blbej. Ty semínka šípkový přece. Jak je sežerou ty ptáci, tak je vykaděj na druhym konci vesnice a tam vyroste novej keř, kterej vůbec nebude vědět, kde jsou jeho rodiče."
"No tak to ať radši zmrzne, ne? Nevědět, kde mám rodiče, je život smutnej jako černá stuha."
"Přesně tak. Takže jsem ty šípky nechala viset na větvích a když du kolem, tak tleskám."
"Tleskáš, jako že tam pořád visej?"
"Ale prd, tleskám, aby ho neklovali fóglové, aby zdobil a pak zmrznul. Plašim tleskánim možný sežrání šípku ptákama a tim i to přerušení kontaktu keře s šípkama. A pak jdu rovnou nahoru, pěkně do kopce a štráduju si to, i když sem tam lapám po dechu. To se musí, chlapče. To se musí."
"Jo, jo. Musí. To máš pravdu."
"Stejně jako teď po tom vejkendu musíme šlapat dál. Jít pořád nahoru, sem tam se zastavit a nabrat dech, ale hlavně se nevotočit a jít s kopce. Jít s kopce je blbý. Bolej z toho kolena a třese se břicho. Člověk pořád musí šlapat nahoru, protože shora se dívá líp než z podkopce. To si pamatuj!"
Marek Valiček
... máte doma ženu, nebo něco takovýho?
Zdvořilosti stranou. Na plaché dotazy není v letech gendrového rozpoznávání čas. Kdo jsi, co máš? A odpovídej rychle.
Marek Valiček
Hospodské řešení vystoupení z únyje
Hospoda na naší vsi není vůbec fyjalová. Z části je zatím jen světle hnědá a dává tím nejednomu z hostů šanci vyloupnout se na chvíli z vlastní sociální bubliny. I když...
Marek Valiček
... kam se hrabe Nurájev
"Když už je člověk dlouho na penzi, to se ti najednou vynořujou myšlenky, na který v tom životním fofru v předchozích létech nebylo času." Takže ranní telefonické kafe s matkou v poloze takovýho domácího filozofování...
Marek Valiček
Rozdíl mezi ruským dortem a českým dortíkem
"Ruskému sportu byla vyhlášena válka a jak vidíme, tak všechny prostředky jsou dobré." tolik narativ šéfpekaře Peskova k dopingovému dezertu.
Marek Valiček
Tragédija
S melodický ruským přízvukem došplhá slovo "tragédija" do výšin, které jsou v končeném důsledku vlastně hodně milé.
Marek Valiček
Tady prostě mlčet nemůžeme
Národní politika je rozpolcená. A i když je Česká republika proti současným mrazům připravená a nikdo nezmrzl, byť měl na sobě jen trenky a trička s krátkým rukávem, existují skupiny lidí, které mlčet nemohou... Mají totiž rozum.
Marek Valiček
... jako když z penálu vysypeš pastelky
Téměř na den přesně jsme zase ponořili chodidla do vanové teploty vody Indického oceánu, nad hlavama nám v tu chvíli proletěla padající hvězda a mně nějaká mořská mrcha lehounce popálila nárt na levý noze...
Marek Valiček
Kližka na houbách a roztančená matka. Prostě krásnej den!
Některé matky to tak prostě mají. K narozeninám si nepřejí žádné dárky, ale rády si zatancují v restauraci, kde se... netančí.
Marek Valiček
... já věděla, že jsem neporodila blbce
Přešel jsem celou naší rozlehlou zahradu, která kdysi bývala olympijským stadionem, zelení prosycenou džunglí nebo jen mým obyčejným útočištěm. Loktama jsem se opřel o plot a podíval se přes něj do daleka. Do dětství...
Marek Valiček
Vliv stravy a alkoholu (v době krize) na dlouhodobé vztahy
Krize všude kolem nás! Nemít v restauraci zarezervovaná místa, těžko bychom se někde kolem vytipované hospody v pražském centru v sobotu večer usadili...
Marek Valiček
... proboha, kdo vás tak příšerně oblík?
Pokaždé, když je na place trochu času, když se svítí, nebo líčí, nebo čeká na slunce a jindy na mraky, se s bandou mých kolegů posadíme a jedeme zážitky z natáčení. A že se zážitky jen hemžíme...
Marek Valiček
Proč ten teplouš z Ukrajiny neválčí?
Pokud se určitá mozková nedostatečnost propojí s klasickou závistí, dochází k situacím, které je opravdu lepší úplně minout.
Marek Valiček
... vy prej máte černýho ptáka. A mohla bych ho vidět?
Ani požáry, jaké v těchto dnech tančí po Rhodosu, nejsou štont rozpálit debatu tak, jak se to před nedávnem podařilo jedné malé holce z Toušně.
Marek Valiček
Bylo to tu dobrý, ale zejtra už nepřijdu
"Tělo vašeho bratra bylo nalezeno na ubytovně ve Vysočanech. Abychom vyloučili cizí zavinění smrti, byla nařízena soudní pitva a vy musíte čekat na její výsledek", tak prosté bylo květnové oznámení Policie ČR.
Marek Valiček
53 pohlaví country
O tom, co se aktuálně děje v Cannes mám málo informací. Jenže... i ten červenej koberec na hvězdami prošpikovaném Boulevard de la Croisette včera večer jistě ještě více zčervenal závistí při porovnání s eventem ve Středoklukách.
Marek Valiček
Nejdřív se stydíte koupit kondom, pak viagru a nakonec jste skoro všichni svatí...
"... od bezzubýho k bezzubým. To je tak v kostce život každýho chlapa. Ale co ti budu vyprávět. Sám to znáš nejlíp."
Marek Valiček
O polykání žab a o tom, že už nejni, jak to bejvalo
V pátek jsem ráno sedl do auta, nastartoval a z rádia se ozvalo "...to je celé, ten příběh končí...". Hanička tam nahoře v nebi asi ví, co se tu děje. Můj další film skončil a já jel na Barrandov odevzdat klíče a říct ahoj.
Marek Valiček
... stejně, jako když malé dítě vyráží na výlet
Na dnešní den jsem se těšil moc. Těšil se stejným očekáváním, jako když jsem jako malej kluk vyrážel na výlet. Dospal jsem na rozdíl od dětství klidněji, ale to očekávání v sobě mělo velmi podobnou radost. A mít radost...
Marek Valiček
... tak si to číslo napiš na předloktí, když si ho nepamatuješ
Lidská neomalenost až blbost je nezničitelná. Lehce omluvitelná je blbost mladá. Stará blbost - to už je kategorie k nepřekousnutí.
Marek Valiček
Malorizace, aneb "proč bych se měla bát?"
"A najednou jsem ti viděla Jirku ve čtverečkách, zamotala se mi hlava a tak sem si řekla "pozor, holka, jdi si lehnout" a šla jsem, protože když je člověku ouvej, má si lehnout a počkat, až to přejde."
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |