Roky, kdy jsem vstal a rovnou šel mužným krokem vstříc míse a umyvadlu (nebo jenom k umyvadlu...) jsou vyvadlé jako můj pionýrský šátek.
Než se po ránu dostanu do pravidelného běžného rytmu a pohybu dolních končetin - cupitám. Vypadá to sice divně, ale je to tak.
Odcupitám tam, kam je třeba a pak přecupitám ke kuchyňský lince, postavim vodu na čaj a odcupitám do koupelny.
Interiérový architekt koupelny, kde v současnejch dnech splachuju z těla radosti i smutky, nálady i požehnání, údiv, zklamání i radost, byl pěkně potměšilej člověk...
Přes celou šíři koupelny natáhnul do zdi opravdu velké zrcadlo. Tak velké, že si při sprchování ve vaně vidim všechno. Všechno. I kotníky! Tak nechávám radši zhasnuto a posvítim do koupelny milosrdnym paprskem světla ze šatny. Už není třeba v koupelně vyvádět jako kdysi...
Horká voda je ke kolenům a ostatním kloubům po ránu milosrdná stejně, jako k věřícím panenka z Lurd. Nutnost cupitání se proseje sítkem v odpadu, když jej do něj doručí proud teplé vody. A ještě si sem tam docela nahlas - to cupitání - v odpadu odkrkne...
No a pak ten kdysi kluk a pak mužskej a teď chlap VYSKOČÍ z vany, osuší na rychlo ty největší kapky, obleče se a vypadne se psem za ranníma radostma a povinnostma.
Džíny natáh bez trenek, přes triko na spaní natáhne po ruce ležící svetr, kterýmu je na koši na prádlo už fakt moc samotnýmu smutno.
Stella vyskočí, předníma tlapama se mi opře o břicho a nechá si navlíknout korále (obojek). Chlapík natáhne v předsíni kabát a letmym pohledem v zrcadle před dveřma u bytu uvidí na pár vteřin toho, kdo už ráno sice cupitá, ale pořád to všechno ještě vlastně dobře funguje.
A na chodbě potká sousedku a takový ty slova jak plavou kolem lidí, co se znaj teprve pár měsíců z vidění se na chodbě společného domu.
A za dveřma jaro a dětský hlasy, jak křičí jeden přes druhý. Jarně křičí. A paní učitelka je richtuje...
Otvírám dveře, pouštím sousedku, do obličeje mi svítí slunce a Stella je už venku a kouká na shluk dětí v bundách, který maj barvy jako velikonoční vejce. Chodící, mluvící, KŘIČÍCÍ, velikonoční vejce.
Jaro je tady.
"Tak, děti", richtuje paní učitelka snůšku mluvících velikonočních vajec, "pozdravíme."
A velikonoční vejce převlečená za děti se na mě podívají a spustí: "Dobrý den, pane."
A já, plně po ránu vycupitaný a dotajej jako sviňa, odpovím: "Dobrý den, děti."
A malej kluk na dofouknutí blízko ke mně pokračuje: "Starej pane, dobrý den..."
... tak dobrý den všem!
