Všude kvetou šeříky, milovníci života se těšej na dlouhý dny a krátký noci a ponožky si berou dovolenou. Zorina je i přes všechny ty krásy života zase dál: "Sklípek na urny. Víš o tom něco?"
S mámou si ve volnej den chcete povídat o svíčkový. Nebo o tom, že zrovna venku sušíte vypranou deku z ložnice a těšíte se, jak se večer ponoříte do vůně ještě nerozkvetlých růží, zatim jen napučených pivoněk a vůbec do peřin, co budou vonět po vesnickym luftu.
Jenže sny jsou sny a realita je často jejich nevlastní sestřenicí z druhého kolene.
"Sklípek na urny.", řekla krátce, "Víš o tom něco?"
"To jako že bych už měl?", vzpírám se debatě o urnách v májovém dni. Trochu mě ale mate a zároveň zajímá slovo "sklípek". Prdim teda na svíčkovou a voňavý povlečení a těšim se na popelení v urnách.
"Jako že bys dole pod chalupou udělala kolumbárium? Ty vedle vokurek, Jirka vedle naloženýho zelí a já, jednou, po boku sklenic s marmeládama?"
"Nebuď blbej a poslouchej.", zpražila mě Zorina na oko ostrou odpovědí. "Víš co stojí jeden pohřeb?"
"No to nevim."
"Tak ani nechtěj. Moc. Místo, aby tě stát po tvojí službě pro něj jednou zahrabal nebo spálil, ještě tě stáhne vo poslední prachy."
"Stát?"
"No a kdo jinej?", durdí se Zorina.
"Stát pohřbívá zemřelé? To sem fakt nevěděl."
"Stát zákonem přikazuje pohřbívat a tak tu jsou havrani, co tě za peníze zahrabou. Takže stát.", logika matek je v podstatě v některých okamžicích sdostatek funkční.
"Ano. Máš pravdu.", nechtěl jsem zdržovat vplutí do původního tématu naší májové diskuze, kterým byl "sklípek na urny". "Co ten sklípek, teda?"
"No", chytla se Zorina jako pověstné tó košile, "a to je právě vono. To ti je takovej forichtung, kam se strčej urny s popelem, zaklapne se to a hotovo."
"Forichtung? A jak to vypadá?", pátral jsem a z okna pozoroval vypranou deku, nad kterou pořád lítaly vlaštovky a já trnul, že jí poserou.
"No, moc šén to neni, ale to je po smrti uplně jedno. Vypadá to jako takový ty transportní krabičky na přenos kytek z Hornbachu, ale má to dekl. Jen to nemá to ucho na nošení. Asi se to nosí v obou rukách, nebo co. Ale ouško by sis na to moch nějak přiheftnout.", poradila mi.
"Já?", trochu jsem zkoprněl.
"No, až tu nebudeme s Jirkou a ty tu ještě budeš, tak můžeš ten sklípek sem tam vynýst na zahradu, vopucovat nám víka a když nebudeme zlobit, trošku i poodklopit, abysme si lokli čerstvýho vzduchu."
A už to jelo...
"Jo. To tak. Poodklopim víko, foukne jak je u nás normální a vy se mi rozeběhnete po zahradě a já vás do urny nenaženu ani bejkovcem. Žádný poodklápění. Ven vás vezmu a urny vopucuju. Ale nepoodklopim. Dyť budu v tu dobu ve věku, kdy už budu sotva chodit, holka."
"Aspoň sudy...", zažadonila máma.
"Sudy? Jaký sudy?", nevěděl jsem, co má máma zase za ušima.
"No, když budu v tý urně, tak aspoň jednou za rok - v létě - mě můžeš nechat skutálet zahradou dolu, ne?", smála se.
"A ty se mi odkopeš a vysypeš. Žádný sudy, žádná poodklopení. Smrt je smrt a fertig. Když si ale přeješ ten přenosnej sklípek, tak jo. Kolik uren se do něj vejde?"
"To je podle rodiny. Buď jsou na čtyři urny nebo na šest - to asi, když se rodina rozhodne pro společný sdílení sklípku s dětma i prarodičema.", mudrovala Zorina.
"Takže spíš sklep, než sklípek. K čemu to vlastně slouží. Já to furt nechápu."
"Sem ti to řikala, takovej forichtung, do kterýho vrazíš čtyři nebo šest uren s popelem a pak vložíš do hrobky nebo do hrobu. Co je na tom nepochopitelnýho?
"Takže taková větší urna na urny menší. Aby byly při sobě a ne každá osamělá v rohu hrobu. Tak?"
"No vidíš, jak si chytrej.", pochválila mě máma. "Včera jsme si je s Jitkou prohlíželi na tom intrnetu ("e" ve slově není vynecháno - matka tímhle slovem označuje "internet"). Neni to moc hezký, celý černý, ale můžeme si je koupit už teď a nějak pomalovat."
"Vidim tam jeden zásadní problém, Zorino.", zastavil jsem máminy úvahy o ručním pomalování urnového sklípku.
"Cenu myslíš?", reagovala obratem pragmaticky matka. "Neboj, vejde se to do tisícovky, to znamená na každýho dvě stovky při čtyřech urnách."
Matka je fotografka - počítání ji nikdy živit, naštěstí, nemuselo.
"Dvěstěpadesát na osobu, myslíš...", lehce jsem opravil matkou vyslovenou sumu, která vznikne dělením čtyřmi při základu 100. "Ale cenu jako problém nevidim."
"A co teda?", zeptala se máma bez váhání.
"No ty čtyři nebo šest smrtí v jeden okamžik, přece. Si řikala, že je to vlastně taková společná urna pro další. Tak to logicky znamená, že když si koupíš tenhle forichtung, tak spolu s tebou musej ve stejnou dobu umřít tři další lidi, aby byla kapacita sklípku plně využita, ne? A furt ten sklípek zahrabávat a vyhrabávat do hrobu, promiň, Zorino, to toho se mi fakt nechce."
Ticho.
"Ale ty ten sklipek, až umřu, přece nedáš do hrobu, ty vole! Přece nebudeš platit plac na hřbitově. Ty ho dáš k nám do sklepa a pak tam budeš už jen párkrát za čas přidávat další urny. Než tam přidaj tebe. To je přece jasný, ne?"
"Aha.", podotkl jsem pouze.
"No, aha, tak nejezdi v autě moc rychle a při sexu se chovej zodpovědně, aby ti nepraskal nějaká cévka v hlavě a nebylo po tobě moc brzo. Musíš ten sklípek nejdřív naplnit náma. Jasný?"
"Jasný.", bylo mi jasný a taky krásný, jak má máma pořád péči.
"A taky bys měl, až teda budeme s Jirkou ve sklípku, nějak ten sklípek popsat a dát info, že tam jsme a že chceš k nám. Budeš chtít k nám, že jo....?"
"Popsat? Jako že: tady se popelí Zorina a Jirka a jednou za rok je vopucujte, protože já už nemůžu - jsem mrtvej a chci bejt v urně vedle?"
"Přesně tak. To nezapomeň udělat, před tim, než přijde tvůj čas. Je to tak nenápadnej předmět, že kdybys umřel a já už byla s Jirkou v tom sklípku a někdo ten sklípek našel, tak ho mrskne do žlutý popelnice na plast a je po všem. Rozumíš? Po všem. Po instantní mamince, po nevlastním tatínkovi v prášku, po válení sudů i pucování uren. I po tobě. Skončíš v plastu.", nadirigovala mi máma po telefonu, co všechno musim udělat těsně před tim, než umřu.
"Zorino, ty si prdlá. Promiň, ale si."
"Prdlá jo? Tak na všechno zapomeň a až odletim, tak mě pohřbi do země. Dovedeš si představit toho lítání kolem a těch peněz? Zlatej sklípek na urny ti řikám."
"Nebo bys mohla tělo darovat po studijní účely nebo na orgány. To bys pak měla pohřeb zadarmo.", poradil jsem mamince.
"S tim na mě nechoď! To už mám dávno naštudovaný. Jakej pohřeb? Pohřeb čeho???, když bych dala tělo na výzkum nebo orgány? Stál bys u PRÁZDNÝ rakve a myslel na to, jak se třeba moje ledviny procházej v těle jiný ženský za hřbitovní zdí. Radim ti dobře - sklípek na urny. To je jistota, chlapče."
Vlaštovky odlítly a vypraná deka zůstala nepotřísněna. Ze sporáku voněl pomalu bublající pondělní guláš. Sednul jsem k počítači a kliknul na: http://www.napomniky.cz/Sklipky-na-urny-c16_0_1.htm
